Fontána

Složitá filozofická alegorie? Jenom zdánlivě. Snadným klíčem k pochopení jsou Aronofskyho zážitky z posledních let a jeho obavy ze smrti blízkých. ´Fontána´ je silná výpověď o smíření se smrtelností, příjemně mixnutá silným příběhem lásky. A i pro diváky, kterým je nějaká výpověď zcela u zadku, platí, že stejně jako ´Fontána´ je až téměř meditativnám a vizuálně propracovaným počinem, je třeba si pro její plně docenění při sledování udělat také meditativní náladu, sledovat jí hezky v klidu, v příšeří kina, či doma po západu slunka. Rozhodně ne za plného světla, s flashovými odlesky na obrazovce, při žehlení či jako zvukovou kulisu při práci s občasným "informativním" pohledem (no mám takové známé :o)). Hugha Jackmana jsem do dneška poněkud přehlížel, ale tady mě ohromil svým procítěným hereckým projevem, kdy jsem mu věřil každou emoci. A díky bohu za tu - okolnostmi a omezeným rozpočtem vynucenou - komorní náladu celého filmu. Původně zamýšlené bitvy několikatisícových armád a vesmírných korábů by z tohoto křehkého filmu učinily naprostý paskvil. (15.05.2007)

Fontánu jsem prožívala jako putování ve vizuálně omamném království obrazů, symbolů a průniků dál i návratů zpět. Za doprovodu nadpozemských trubadúrů mi Aronofsky věnoval lístek na cestu časem, cestu za poznáním vazeb a vzorců, stavby a struktury, duši a mozku impozantního díla, které se prolíná ve zvláštní triádě. A to vše v mistrovském rámu zrakových orgií. Scény z přítomnosti v sobě místy měly bodavou jímavost a šíleně smutnou krásu. Ale pro mě z Fontány nevytryskla živá voda, která by pronikla až do srdečních komor, ani ohnivá naléhavost, která utáhne mozkové závity nadoraz. Na konci poutě se vynořila neodbytná myšlenka, že v tomhle království věčnosti je král zoufale nahý a že mi prostá trojjedinost (Otec, i syn, i Duch svatý:))) poselství nemůže přinést katarzi. Uvnitř jsem cítila prázdnotu a zpětně hodnotím Fontánu jako navoněnou zdechlinu. (23.04.2007)

Od první minuty Aronofosky diváka bombarduje audiovizuální smrští (osvědčená spolupráce s kameramanem Matthewem Libattiquem), kterou nejsou smysly s to ji napoprvé pojmout všechnu. Hledání léku na nemoc jménem smrt je neskutečně strhující (děj), zároveň očistná (forma) a zvláště dokonale intimní (partnerský vztah) podívaná, která si žádá několikeré shlédnutí ke svému plnému pohlcení. Nadreálně silný filmový kus, který dokáže vzít za emoční nitky jak tajemným středověkem, tak mystickým vztahem mezi člověkem a stromem života, ale zároveň i fádní skutečností dneška. Povinnost pro všechny cyniky, kteří vidí současnou kinematografii až příliš bledě. (15.04.2007)

Vizuální esej, audiovizuální vlnka romantického příběhu. Napsal bych sto krásných slov, abych se silně nedotkl Aronofskyho srdce, ALE vydal jsem se během jeho filmu na spletitou cestu, při které jsem nepodlehl tak naplno, abych se do toho dle snímku bezmezně zamiloval. Ale i tak mě Aronofsky dostal. (21.02.2012)

Velké téma ještě nedělá velký film. Fontána mě nechala chladným, podle mě je to docela průhledná a značně povrchní pseudomystická audovizuální žranice - brilantně odvedené řemeslo bez hloubky, tvářící se, že jde o něco víc. Přesně to vyjádřil v první větě své recenze James Berardinelli: "The Fountain is Darren Aronofsky trying to be Stanley Kubrick". P.S. Zbožňování tohoto snímku na čsfd není až tak překvapivé, ale je mi líto, děcka, jsem už asi jinde. (04.03.2007)