Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Akční
  • Komedie
  • Horor
  • Sci-Fi

Recenze (2 206)

plakát

Robinson Crusoe na Marsu (1964) 

V 50.letech a v 1.polovině 60.let se v Hollywoodu natočilo zhruba 270 nízko a vysoko-rozpočtových scifíček a tenhle kousek je jeden z posledních zástupců té ´Zlaté éry vintage sci-fi´, kdy už začala poptávka po tomhle typu filmů postupně uvadat. Produkčně velice pěkně zajištěn, s hezkými triky a cinemascope formátem, který u sci-fi filmů nebyl standartem. Je to vlastně takový dědeček ´Marťana´ od Ridleyho Scotta, o 50 roků starší. I tady se ztroskotaný osamocený kosmonaut snaží přežít na nehostinném Marsu a vlastně celé první půle je takovým sólem pro něho, jeho opičího společníka a jednu k životu vybavenou jeskyni. Je to všechno samozřejmě úměrné vědeckým znalostem té doby, takže náš hrdina se po Marsu producíruje bez kyslíkové masky, dopřává si občerstvující koupel, tedy zkrátka věci, o kterých se Mattu Damonovi mohlo jenom zdát. Ke konci se to zvrtne do totální fantasmagorie, s domorodým „Pátkem“, ufouny, kteří z orbitu šlehají z létajícího talíře smrtonosné paprsky a s měnícími ekosystémy, kde nechybí ani čerstvý sníh. Celé to vypadá docela pěkně, ale nemohu se zbavit dojmu, že vzhledem k řídké náplni je ta velká stopáž poměrně neobhajitelná.

plakát

Žižkovská romance (1958) 

O více než dekádu předtím, než se Brynych ostudně vrhl do spárů normalizačního „uklízení“, točil dobrý filmy. Fakt. Tady, jakoby jeho inspiračním zdrojem byly ty nejlepší fláky italského neorealismu, i tady se řeší tehdejší závažný společenský problém. Ano, mít v 50.letech nemanželské dítě bylo pro tehdejší mladý holky velké trauma, doprovázené nepochopením okolí, dneska už na to samozřejmě sere pes. A nejenom, že tehdy debutující, netuctově krásná Renata Olárová to herecky podchytila znamenitě – dneska by se za podobné role rozdávaly České lvy – ale i svižná režie tomu strašně pomáhá, té autenticitě. Kamera je pořád rozpohybovaná, s několika skvělými vizuálními nápady a hlavní herečce je více než důstojným partnerem „Brad Pitt našich babiček“ Jiří Vala, který tu skvěle snoubí floutkovskou bezprostřednost s pochybnostmi. Navíc potěší, že slovo „soudruh“ tu zazní jen v jedné jediné scéně a nějaký budovatelský étos tu zcela chybí. Největší hvězda 50.let Jana Brejchová tu má jen malou roličku rozjívené blbky a Eduard Cupák je tu upozaděn úplně. Samotný závěr je netypický, ale o to zajímavější.

plakát

Povodeň (1958) 

2.půle 50.let byla z hlediska českého filmu velmi zajímavá. S nástupem Chruščova a jeho odsouzením stalinistických praktik si naši filmaři zlehka sondovali, co si můžou ve svých filmech dovolit si kritizovat a co ještě nesmí a tohle pozorování lehounkého opatrného našlapávání je dnes zajímavé pozorovat. Čímž neříkám, že tenhle dnes již zapomenutý film Martina Friče byl jedním z nich. Je tady znát trošičku malá deziluze z budovatelského nadšení, ale hlavně se tu Frič pokusil v českém filmu o nový a ještě pořádně neprošlapaný katastrofický žánr. Ten VELMI rozpačitý úvod tomu ale nenasvědčoval. V podstatě téměř celou první půlhodinu neopustíme světnici jedné chalupy a citové výlevy jeho obyvatel. Je to statické, a i vzhledem k režijním schopnostem Friče pozoruhodně nezajímavé. Pak se to konečně překlopí na tu správnou stranu, celkem pěkná kamera a výprava dělá film konečně živoucí a životem pulzující a sem tam se mihne i hezký trikový záběr, který Fričovi ostudu nedělá. Naštěstí se tu moc „nesoudruhuje“, neteče na vás budovatelský patos, ani jiného druhu, vyjma závěrečné vypjaté fatální scény, kdy jde o život. Celý děj se odehrává během jedné jediné noci a pěkná kamera ten kontrast umělého světla a stínů dokáže prodat. Škoda té úvodní nudné třetiny, nehodné Fričovy zručnosti .

plakát

Star Wars: Akolytka - Osud (2024) (epizoda) 

Dear Hollywood, we are sick of this! O důvod víc ušetřit za předplatné Disney +. Co začalo stupidní 9. episodou ´Vzestup Skywalkera´, pokračovalo přinejmenším rozpačitým seriálovým Obi-Wanem, vrcholí touhle hrůzou, s cringe odérem na maximálním levelu. Neříkám, že Kathleen Kennedy je hrobařkou Star wars značky, něco málo se jí povedlo, ale Leslye Headland (která dle jejích vlastních slov původní Star Wars vlastně ani nemá ráda) v pozici showrunnera je obrovský, obrovský omyl, což si po aktuálním 14% audience skóre na RottenTomatoes a obrovskou vlnou znechucení od všech, obyčejných fandů, přes lidi z branže, začínají v panic módu uvědomovat i samotní pohlaváři Disney studia. Třeba se už třesknou do palice a do budoucna budou zvát opravdu šikovné řemeslníky (Andor, Rogue One, Mandalorian), kteří nenechají tuhle franšízu chcípnout v přímém přenosu. S tímhle audiovizuálním sado-maso bičíkem končím 4.dílem.

plakát

Touha (1958) 

Co jiného čekat od Vojtěcha Jasného, člověka s velkým srdcem, než čistý poetický film. První, co zaujme po několika vteřinách, je burácivá hudba Svatopluka Havelky, která se pak line celým filmem. Všechny čtyři povídky jsou dějové prostinké, důležitá tam je atmosféra a vizuální prožitek. V první povídce, která je čekáním chlapečka na příchod maminky se zrovna narozenou sestřičkou, kamera kouzlí krásné obrazy s širokými lány, vlající bílá prostěradla na travnatém kopci, to je vizuální rozkoš. V druhé povídce jako hvězda jasná září nádherná Jana Brejchová, největší mladá herecká hvězda své generace a právě ona a krásné výjevy přírody kolem dravé řeky, to se prostě neokouká. Třetí povídka je asi dějově nejambicioznější, v prvním plánu příběh nenaplněné lásky, ale v tom druhém Jasný už zlehka naťukává rozpor mezi zemědělským družstvem a prostou sedlačkou, která má intenzivní pocit, že jí JZD šikanuje. Prostě taková malinká průprava na ´Všechny dobré rodáky´. Ve čtvrté povídce hraje prim stará maminka a smutné psí oči. Tak smutné, že to skoro zavání kýčem, ale krásným. Esenciální Jasný. A jak film začíná zrozením človíčka, tak i končí, kruh života se naplnil.

plakát

Atlas (2024) 

Je to hodně trikový, hodně barevný, hodně hodně CGI přeplácaný a Lopezka tam na začátku pobíhá s velkým zadkem a přizná v jednom z dialogů, že má vrásky a zakrývá si šediny, protože „holt nikdo nemládnem“ a za to má u mě malý plus, protože její botoxový kolegyně z branže to asi vidí jinak. Dá se u toho v případě vašich drahých poloviček v pohodě žehlit,  já si u toho s gustem zapařil zaklínačský Gwent, takže film tak nějak na půl ucha a jedno oko. Ke konci z toho Jennifer dělá až jakési existenciální drama, kde se na kameru roní velké slzy a už tam chybí jenom velká pusinka na zdemolované sklíčko …. ale co, já tě mám Jennifer pořád rád, sice poslední čtvrtstoletí točíš samý sračky, ale jseš holka pracovitá a to dokážu ocenit :o)

plakát

The Maze (1953) 

Již ve své době vysmívaný film podle vysmívaného románu Maurice Sandoza, který je zajímavý snad jen tím, že v roce 1945 ho ilustroval samotný Salvador Dalí. Těžko o tomhle filmu psát, a přitom se nedopustit nějakého spoileru, dějového zvratu v závěru, který jediný je na celém filmu pamětihodný. Do té doby, respektive do „přestávky“ ve dvou třetinách stopáže (ano, i tak krátký film měl svoji ´Intermission´) se pohybujeme ve fádních kulisách hradu s pěti herci a z letargie vytrhnou pouze dva netopýrci na provázkách a jeden trikový pohled z okna na bludiště. S ním se tady vůbec pracuje trestuhodně málo, téměř za celý film vidíme pouze jeden vstupní koridor, ale je to pochopitelné, peněz nebylo moc (od samotné předprodukce k finálnímu uvedení do kin uběhly pouhé 2 měsíce). No a na konci se zjeví … mno, řekněme, že monstrum, ale takové, na které do smrti nezapomenete. Již ve své době, která byla na naivní filmy bohatá, vyvolávalo u diváků salvy smíchu. Mělo být možná děsivé, netuším záměr tvůrců, ale spíš ho chcete politovat, obejmout a pohladit. Víc neprozradím :o) Film byl natočen ve zjednodušeném 3D, které tehdy začínalo, takže v některých scénách se vám objekty a herci „vrhaj do ksichtu“ (úvodní tanečnice, netopýři, monstrum skákající z okna). Resumé? Dám nadhodnocené 3 hvězdy, takovéhle oldschool naivní béčka mi v dnešní době vlastně chybí. Ty vás neděsí a nezhnusí, ty hladí po divácké dušičce :o)

plakát

Le orme (1975) 

Z tohoto filmu si odnesete hlavně to, že Vittorio Storaro (viz Coppolova ´Apokalypsa´) byl velmistr kamery, VELMISTR! Aniž bych dopředu znal, kdože držel ten báječný přístroj s optikou, hned jsem si všiml těch úžasných obrazových kompozicí, kterých je tu mraky, společně s kongeniální atmosférickou hudbou a vlastně celý film stojí jen na těch dvou složkách. Protože děj, ač si po celé dvě třetiny drží zajímavé tajemno, není nejsilnějším prvkem, což si uvědomíte hlavně v závěru, kdy se vyjeví pointa se sci-fi odérem a vy si z toho chcete omlátit hlavu o zeď. Tohle vám nemůže zkazit náladu, protože do té doby krásně plujete na svůdném tajemnu a vychutnáváte si ty nádherné obrazy. A také si všimnete, že Florinda Bolkan má krásný úsměv, škoda jen toho androgynního účesu, u Fulciho jí to s hřívou slušelo o dost víc :o)

plakát

Království Planeta opic (2024) 

Já to klidně řeknu a sám se tomu divím. Byť jsem starej boomer, který vyrůstal na první Planetě opic z konce 60.let a byť nejsem fanda CGI serepetiček dnešní doby, tak směr, jakým se vydal před 13 lety Rupert Wyatt, pokračoval Reeves a teď navázal Wes Ball, mi teda hodně šmakuje. Zatímco starý Opice ze sedmdesátek se díl od dílu (vyjma té legendární jedničky) stávaly směšnou parodií samy na sebe (a hnusně k tomu vypadaly) a Tim Burton to později taky neuchopil zrovna šťastně, tak současná tetralogie krásně šlape, krásně vypadá, dává logický smysl v tom, jak se opice vyvíjejí a přebírají vládu a nynější díl je pak už takovou přirozenou evolucí v ději, kdy už jsou karty jasně rozdány. Jsem z toho šťastnej, že v dnešní době tu máme filmovou sérii, která skvěle odkazuje a skvěle funguje, což není pravidlem zrovna v současném Hollywoodu, kde se „rymejkuje“ ostošest a většinou to dopadá blbě.

plakát

Neapolští rebelové (1977) 

Průměrňoučké poliziotteschi z roku, kdy popularita tohoto kdysi super oblíbeného subžánru v italských kinech 70.let začala pomalu uvadat a stejně tak na tom byla i jepičí kariéra charismatického Luca Merenda, který sice na kameře vypadal dobře, ale ve všech filmech hrál úplně stejně, s omezeným hereckým rejstříkem. A Sacchetti, budiž mu věčná sláva za scénáře k Fulciho majstrštykům, tady také nepředvedl nic světobornýho. Máme tu ukradený mafiánský drogy, vyloupení banky (která samotná mimochodem byla často v poliziotteschi používána, sám jsem jí viděl nejméně v pěti filmech), nějaký to násilíčko, jedna obnažená pěkná Italka, 2 poslabší automobilové honičky, prostě … furt a furt dokola, nic, co bychom v předchozích žánrovkách už neviděli. Nedivím se, že se to začalo zajídat i samotným Italům. Je tu nějaký pokus o nadhled, který tu dodává Merendův parťák s krpatou postavou (snad aby jako vynikla vysoká Merendova figura), který tu háže dětinský džouky, ale taky to nefunguje, nudil jsem se. Lenziho filmy s Maurizio Merlim, to bylo jiný kafe, sice stejně blbý jako tágo, ale vysokooktanově šlapaly od začátku do konce.