Fontána

Vizuální esej, audiovizuální vlnka romantického příběhu. Napsal bych sto krásných slov, abych se silně nedotkl Aronofskyho srdce, ALE vydal jsem se během jeho filmu na spletitou cestu, při které jsem nepodlehl tak naplno, abych se do toho dle snímku bezmezně zamiloval. Ale i tak mě Aronofsky dostal. (21.02.2012)

Johann Gottlieb Fichte povedal, že každý človek si vyberá takú filozofiu, ktorá mu vyhovuje. Tento subjektívny idealizmus by sme mohli vztiahnuť práve na reakcie ľudí na Fontánu. Jedni v nej budú vidieť mystično, transcendenciu, popretie nesmrteľnosti a zobrazenie lásky ako zmyslu života, my ostatní si povzdychneme „ach, zas niekto objavil teplú vodu.“ . I keď treba povedať, že to objavovanie je audiovizuálne (temer) dokonalé. V prvom rade , naše západné myslenie založené na chápaní života ako niečoho čo je pre človeka samozrejmosťou akosi nechce chápať, že pokiaľ neexistuje smrť bez života, nemôže existovať ani život bez smrti (samotným pojmom smrť sa predsa definuje koniec toho, čomu hovoríme život). Nuž a s otázkou nesmrteľnosti sa Aronofsky pobil síce štýlovo, ale štýlom zakrýva jednoduchosť a zrejmosť výsledku tohto zápasu. Jediné čo mi na forme Fontány vadilo boli na môj vkus prikrátke zábery zhruba v prvej polovici filmu, najmä keď strih záber utne predtým než stačí vygradovať. Inak mi dominantný pohyb kamery po horizontálach a vertikálach dával skutočne dojem čohosi neobvyklého; zelená farba yucatánskeho pralesa výborne kontrastuje so zlatou Shibalby i obyčajnosťou reality (pokiaľ teda za realitu ustanovíme rok 2000). Bohužiaľ v snahe urobiť film prehľadnejší a sofistikovanejší sa príliš sústreďuje na opakovanie jednotlivých vokajškom podobných a vnútorne spätých symbolov a tým nabúrava dojem filmu pre „vyspelejšie“ publikum, schopné dekódovať i rafinovanejšie resp. v rámci diela menej frekventované symboly.Táto „prešpekulovanosť“ v konečnom výsledku zráža môj celkový dojem smerom k tak trochu kalkulu so snahou osloviť väčší okruh divákov. Záverečné časti filmu prakticky akurát spomalene kopírujú guľometný strih záverečných scén Requiem či pytagorejskú posadnutosť hľadaním podstaty sveta ako čísla v závere Pi; či je takáto forma syntézy troch línií vhodná pre meditačný film ostáva na posúdení diváka. Fontána je nepochybne audiovizuálne výnimočný počin, avšak od režiséra ktorý ma v Requiem donútil k totálnej fyzickej nevoľnosti skrz vnímanie „obyčajného“ filmu som čakal omnoho väčšie dosahy a presahy. Tento film totiž žiadne transcendentno ako niečo, čo nie je možné uchopiť rozumom, neobsahuje. 9/10 (22.05.2007)

Together We Will Live Forever. Veľká téma ešte nerobí veľký film a nemusí ani keď sa jej ujme majster svojho remesla. Aronofskemu to vyšlo iba čiastočne. Za kamerou to jednoznačne vie a prekvapením nie je ani výkon Rachel Weisz a už vôbec nie Hugha Jackmana. Lenže odpoveď na otázku, čím je Fontána výnimočná a prečo je mnohými považovaná za dokonalé filozofické dielo o zmysle života som pri sledovaní nenašiel. Hlavná myšlienka je možno dostatočne silná, ale poému o večnosti tiahne často hlavne vďaka audiovizuálnym prednostiam, pričom v jadre je ďaleko jednoduchšia ako sa celý čas tvári. No to mi v konečnom dôsledku až tak veľmi nevadí. Na komplexnejšie dielo by to síce chcelo viac ako maskovať celkovú banalitu zápletky krásnym vizuálom a opakujúcimi sa scénami, ale záverečná tretina, našťastie, prináša presne to, čo mala priniesť - silné emócie a to mi nakoniec stačí k miernej spokojnosti. 70% (01.04.2007)

Už od matematických orgií v Pí a depresivního výletu v podobě Requiem for a dream se Aronofsky stal jedním z mých nejoblíbenějších režisérů. Stejně jako ostatní příznivci jeho tvorby jsem s napětím očekával, jestli Aronovského nový přírůstek bude jen komerční propadák nebo audiovizuální skvost. Pro jednoho uspávací nuda, pro mě spirituální cesta, která mně něčím připomínala Zlatou stezku Paula Atreida z Children of dune. Už samotná přítomnost Hugha Jackmana zajistila určitou kvalitu. Brad Pitt je sice dobrý herec, ale při pomyšlení na to, jak leze po stromě bych před sebou měl spíše Twelve Monkeys a šplhající opici. Příběh odehrávající se ve třech časových rovinách plných lásky - také bych své milé šeptal "Together we will live forever." a honby za nesmrtelností byl celkem pochopitelný, po chvilce se i sám divák mohl začít orientovat a tušil na čem vlastně je. O hudebním doprovodu Clinta Mansella se není třeba ani zmiňovat, v mém playlistu tento OST vládl snad několik měsíců a skladbu "Death is the road to awe" považuji za jednu z nejlepších vůbec. Tato skladba navíc v kombinaci s vizuální stránkou konce spirituální cesty filmu tvoří čirý orgasmus, který se musí zažít na vlastní kůži. Tento film byl navíc první, na kterém jsem byl v kině po návratu svého zraku do stavu zdravého jedince. I když dobrovolně si nechat namířit laser do očí a cítit přitom lehký zápach tavení vlastní rohovky, může jen blázen. Tedy The Fountain pronikla skrz mé oči až do mé duše. Kdo viděl, prozřel, nebo zůstal dále slepý. Jediný fakt, který mě při projekci tohoto filmu zamrzel, byl ten, že se nejmenovaný multiplex uchýlil k promítání v jednom pidi sále a kdejaké béčko je možné zhlédnout na velkém plátně s kvalitnějším ozvučením. Tento film by si to jistě zasloužil. (10/10) (11.03.2007)

Na fontánu jsem se těšil, ale rozhodně sem jí nepovažoval za nějaký převratný dílo a možná proto sem si jí tak užil. Sice se film na první pohled jeví jako celkem nepochopitelnej, ale když se dává pořádně pozor, tak si myslim, že se linie příběhu dá celkem slušně zachytit, samozřejmě Aronofksy film udělal tak, aby si každej moh udělat nějakou svojí vizi příběhu a tak některý pasáže sou celkem nesmyslný a jedinej způsob jakým se to dá pochopit je domyslet si, co tim asi Aronofsky chtěl říct. Ale na konci to celkem davá smysl a hlavně to zanechává spoustu otázek o kterých se bude diskutovat a o tom ten film asi je. Nicméně ty závěrečný sci-fi orgie byly už trošku moc, myslim, že to tim už dost přehnal a přeplácal a hlavně z toho nic moc nevzešlo. Ostatně celá ta budoucnost nebyla nic moc a podle mě se dala využít daleko jiným směrem než udělal Aronofsky. Přesně tyhle pasáže byly takový "vymysli si sám", nakonec to sice dává smysl, když se nad tim člověk víc zamyslí, ale udělat třetí linii příbehu v budoucnosti podobnou těm v přitomnosti a minulosti by se mi zamlouvalo víc. Ale tim asi s kritikou končim, protože všechno ostatní, od hudby přes naprosto dokonalý herecký výkony Rachel Weisz a Hugha Jackmana, až po skvělou atmosféru a dokonalej příběh o lásce, je nezapomenutelně perfektní (11.03.2007)