Podivuhodné příběhy

Pro tenhle druh pozérského tajemna pro snoby nemám, jak o tom ostatně svědčí jedna hvězdička, téměř žádné pochopení. Ze tří povídek dvě představují podle mého soudu opravdový průšvih a pouze Louis Malle odvedl slušný výkon, ovšem jeho práce doplácí na to, že pointa je snadno čitelná už po několika minutách a celý příběh nepřekvapí. Navíc Alain Delon v hlavní roli neumí podat tu celou škálu emocí, která by v tomhle případě byla žádoucí. Od pýchy a arogance až po zoufalství člověka dohnaného na práh šílenství. Roger Vadim předvádí to, co ostatně dělal převážnou část své kariéry. Prodává ženské půvaby v kvaziestetice, která by se hodila do typického soft porna 70. let. Za půvaby Jane Fondové jako bych stále tušil někde v pozadí Barbarellu... No a Federico Fellini pouze potvrdil, že je pro žánrový film prakticky nepoužitelný. V autorském artu se ta jeho manýra tak nějak schová, tady to přehrávání a pozérství vážně bolí. Celkový dojem: 25 %. (09.07.2014)

Toby Dammit ***** Jednoznačně nejděsivější a nejlépe vygradovaná povídka tohoto triptychu. Světloplachý herec s necelým promile krve v alkoholu přijíždí do Itálie převzít cenu a natočit biblický western. Zákulisí filmového světa je ve Felliniho očích psychedelickým panoptikem připomínajícím Dantovo Peklo na zemi, a Toby sám vypadá víc jako přízrak než skutečné přízraky, které ho pronásledují. Naštěstí je tu univerzální řešení v podobě zlatého žihadla a plynového pedálu proklatě nízko. // William Wilson ***** I sadista Wilson má problém. Do života se mu vytrvale plete jeho jmenovec, který navíc naschvál vypadá stejně jako on, a aby toho nebylo málo, systematicky mu kazí radost z násilnických kratochvílí. Církev také neprojevuje valné pochopení, a tak Will dopadne, jak dopadne… // Metzengerstein ** Felliniho povídka je děsivá, Malleova mrazivá a Vadimova děsná. Vypovídá totiž pouze o režisérově (momentálním) zaujetí okatou Jane a neschopnosti natočit alespoň pár políček, která by měla jakousi atmosféru. Ukrutně zhýralá hraběnka (= chová geparda a nosí divné šaty) dostane kopačky od bratrance a tak začne pěstovat perspektivní vztah s kopytníkem. Což bohužel vůbec není tak zajímavé, jak to vypadá. Mezi sourozenci Fondovými to přitom pozoruhodně jiskří a soudnější režisér by jistě z tohoto potenciálu dokázal vykřesat celý ohňostroj naznačeného nevyřčeného. Nejzoufaleji působí poslední scéna, v níž se hysterická hrdinka projíždí v oblacích čmoudu na „démonickém“ koníkovi, který se zázračně zbavil strachu z ohně. (07.07.2014)

Tento vzácně sourodý povídkový triptych originálních čtenářských zkušeností s Edgarem Allanem Poem vrcholí svou poslední částí – Felliniho osobitou variací na prózu Never Bet the Devil Your Head. Vadimova povídka sice okouzluje svou smyslnou obrazivostí, nicméně zdaleka se jí nedaří gradovat napětí, a naopak Malle napíná, aniž by však navodil atmosféru nebo se pokusil psychologicky odstínit postavy. Fellini dokáže obojí: hrou náznaků ponechává diváka v nejistotě nad zvolna a fragmentárně se rodícím dramatem hrůzy, kterou umocňuje neobyčejně stylizovaným zpodobením světa, vychýleného podobně (byť jinými prostředky) jako kdysi ten caligariovský. (31.08.2014)

Názov je veľmi výstižný, fakt sú to podivné príbehy, kde hlavná postava je vždy dosť mignutá. No ako-tak ma dokázala zaujať len tá druhá poviedka s Delonom, prvá s Fondovou je nuda a tretia Felliniho je taká typická Felliniovská, že som mal chuť to vypnúť po pár minútach a neviem, čo táto tretia má spoločné s Poeom, za jeho čias sa asi ešte na Ferrari nejazdilo. (23.12.2022)

Hodnocení povídky "Toby Dammit" v režii F.Felliniho. Maestro měl točit horory častěji. Tohleto zpracování Poeovy historky se mu povedlo, byť je pravda, že s předlohou má společnou akorát to vidění ďábla. Zde postava Tobyho není autorův přítel, nýbrž anglický charakterní herec - osobně tohle metamorfování vidím jako klad, jelikož se tak otevírá prostor pro několik nezávisle na sobě působících jevů: 1) autoreflexe Federicova profesního rozpoložení (pokud se nepletu, někdy v téhle době experimentoval s LSD a bezeslovná druhá půlka mi navazuje teoretickou definici účinků této drogy), 2) opětovný pohled na filmový průmysl (tentokrát spíše pomrkávání typu Sladký život), 3) kritika filmových festivalů (soudím tak dle hororové ironizace, která mi třeba naznačuje, že Fellini asi tyto zájezdy neměl moc rád). Kvalitní je i vizuální a symbolická stránka, která mě jednak připomněla Spalovače mrtvol (ztělesnění ďábla) a především filmy Daria Argenta typu Suspiria - ani bych se nedivil, kdyby jedním z jeho záchytných bodů bylo právě toto dílo od jeho krajana, ač vím, že se inspiroval třeba Hitchcockem. Kdybych měl brát adaptace Poeových děl z hlediska emocí, považoval bych za nejzdařilejší zpracování ta od Švankmajera, ale i přes dobrou drásavou atmosféru se tenhle kousek snaží více ztělesnit spisovatelovu osobnost, která nebyla děsivá, jako spíš lehce ujetá - proto mi je Fellini se svojí troškou do mlýna sympatičtější. 90% (03.06.2010)