Vítězný lid

No jo, to se ten Únor soudruhům (nejen) v tomto filmu oslavoval a na druhou stranu jim dával možnost vysmívat se tehdejším demokratům, kteří byli díky své hlouposti těmi pravými viníky nástupu komunistů k moci (de facto legální cestou). Nejhorší na tomto skvostu však není téma ani jeho zpracování, jakožto násilné upravení si některých událostí a osob, o to hůře, že ne celku, ale jednotlivých částí. Tvůrci totiž točili dle historického scénáře, avšak tu něco (po)změnili, támhle zase nechali vyznít něco jinak, a pak vznikl tenhle nehorázný paskvil. Nejvíc mně však nezvedlo mandle prezentování například Gottwalda či Zdeňka Nejedlého jako vzácných, charakterních lidí, bouřliví dělnicí a davy či korupce, politikaření jako výsada jen a pouze demokratů, nýbrž prezentování Marshallova plánu jako „zadlužení se u amerického lichváře“ a hlavně vůbec celé líčení postavy pana Beneše, to se člověku opravdu zvedal žaludek a on sám se musel chudák v hrobě obracet. To mě navádí dát odpad!, ale na druhou stranu film demonstrativně působí jako aktuální připomínka, že demokracie nesmí být hloupá a slabá, aby neumožnila nástup totalitních stran, no a tento fakt mi v tom zase brání, takže celkově symbolická, varovná 1*. (27.12.2012)

Tenhle typ je z hlediska normalizačních filmů hardcore, protože u tohoto typu filmů nesledujeme ten či onen příběh uvědomělého člověka komunisty (což je většinou svojí hloupostí zábavné), ale jakousi snahu tvůrců o tvorbu hraného dokumentárního filmu a o autenticitu. A jelikož se ve filmu hlavně schůzuje a je tam množství pro někoho možná neznámých jmen, je těch 117 minut celkem výživná stopáž. Samozřejmě zadání k natočení dala sama strana a podle toho film také vypadá. Přesto souhlasím s uživatelem Karrfikem, že prásknout tomu ODPAD je sice snadné, ale neobjektivní. Přes veškerou tendenčnost a rudost nelze tvůrcům upřít snahu o autenticitu, dobové exteriéry i interiéry a zejména o snahu aby jednotliví herci byli podobní svým historickým vzorům a to nejen co do vizáže, ale i do mimiky a řeči. Zaujmul tak Vladimír Pavlar jako Jan Masaryk a zejména Jiří Pleskot v roli unaveného, ale stále distingovaného Dr. Beneše. Při sledování těch zástupů zblblých lidí zpívajících revoluční písně, mávajících prápory, kterak se jak podivní jedovatí hadi táhnou ze všech fabrik Prahou jsem si říkal - jak jen tohle bylo možné? Jak se to mohlo stát? Kde ti lidé zblbli? Kdo je zblbnul, že se z nich stala dravá řeka, která už nešla zastavit? Kdo selhal když to byl teprve pramínek? Tohle přeci nebyl přirozený důsledek poválečného demokratického vývoje v poválečné republice! Pravdu měl Gottwald i někteří ministři ,,původní'' vlády když tvrdili - teď jsme na důležitém rozcestí. To o čem se rozhodne dnes, bude mít dopad na roky a desetiletí... Pro svobodně a demokraticky smýšlející část občanů, pro živnostníky, duchovní, pro všechny ze západního odboje atd... ten dopad začal velmi brzy... žaláře, popravy, mučení, nucené práce, ztráta majetku, ztráta občanských práv, perzekuce příbuzných a potomků na roky daleko.... Hnus, hnus, hnus a ještě jednou hnus ! Od února 1948 do roku 1953 (kdy Gottwald zemřel) začíná to, co se u nás nazývá padesátými léty. Je to nejhorší období našich moderních dějin. Docela by mne zajímalo objektivní zpracování těch dní, někým dnes. Bez příkras, bez rudého blábolení, prosta tak jak to bylo. Bylo to důležité období našich dějin. Křižovatka, na které tehdejší vedení naší země špatně zabočilo a ta špatná cesta zavedla národ na 40 let do naprostého marastu. Dávám tedy jednu hvězdu za tu snahu o reálie. * (11.04.2017)

Mňo...Július Pántik to zahrál, až moc dobře :) . Vlastně to byla taková nechtěná parodie na Klementa. Celé to bylo vtipné /slovo demokrat vyvolávající pocit smradlavého ho*na :) a ano Beneš byl slaboch/. Všechny figurky na šachovnici byli pitoreskní, naivní, přiblblé. Komanči to tenkrát vyhráli, avšak jejich "rekonstrukce" postrádala řemeslnější um. 25%. Výborný komentář: NinadeL (17.12.2016)

Jasná ukázka toho, že socialistická ekonomika dohnala a předehnala tu kapitalistickou již hluboko v sedmdesátých letech. Zatímco voskové figuríny ve slavném muzeu Madame Tussauds v Londýně dodnes stojí jak sochy a nikdy se nepohnou, v Československu za normalizace je naše šikovné ručičky vyrobily tak skvěle, že voskovci klidně chodili po ulicích a dokonce byli obsazováni do filmů, jako je např. tento. Zde dokonce výhradně, protože normálního herce jsem tam žádného neviděl. Ovšem všem měřítkům se vymyká to, co hrálo Gottwalda. Ta jeho strojová pomalá mluva v jakémsi podivném nářečí mě bude ještě dlouho pronásledovat v nejhorších snech. Mám následující teorie: a) jednalo se o mimozemšťana, který se před natáčením učil česky někde na Moravě tak maximálně dva měsíce b) tomu herci nakecali, že ve filmu představuje Gottwalda už v době, kdy ležel v mauzoleu na Vítkově, takže tomu svou mluvu a gesta přizpůsobil, do konce natáčení si nevšiml, že pořád žije c) herec si uvědomoval, že po skončení natáčení bude za svůj tragický výkon zastřelen, takže mu tréma svázala hlas i ruce. Jinak je zajímavé, že odkaz tohoto filmu stále žije. Evidentně se jím inspirovali marketingoví mágové jistého nejmenovaného hnutí, neb si za své hlavní heslo zvolili větu, která ve filmu také zazněla: "Nežvanit a makat." Pravda, to "soudruzi" u toho hnutí chybělo, asi nechtěli platit Traplovým potomkům autorské poplatky. (18.01.2018)

"Klémo, já už to nevydržím. Vezmeme pušky a svrhneme je silou!" "FRANTIŠKU! To bys chtěl furt jen mlátit lidi! Ale to my nesmíme! Mlátit. Lidi. Já to zakusil! Ono to bolí. Posaď se! Doneste mu kávu!" Únorové dny roku 1948. Blíží se ta slavná chvíle, kdy bude zatnut tipec buržouzům a reakčníkům a bude nastolen spravedlivý stát a vláda lidu... Takhle to zní jistě pěkně. Nebudu se tady rozepisovat o tom jak to s bolševickým pučem ve skutečnosti bylo. Jednak byste to měli vědět a kdo to neví, tak ten tenhle film stejně nebude nikdy chtít vidět. On je to totiž snímek ve skrze ubohý a děsivě nudný. Po půlhodině trpíte menší klaustrofobií, protože ze zasedaček, kanceláří a ústředních výborů prakticky nevystrčíte nos. Schůzuje se a schůzuje, drajv je minimální, gradace nijaká, respektivně žádná. Vojtěch Trapl, děsná to postavička české kinematografie udělal od svého debutu (Tobě hrana zvonit nebude) dlouho cestu... No, jak se to vezme. Není už vidět mikrofon a díky formátu historické rekonstrukce už si je krapet více jist co chce vlastně vyprávět a nestrká sem psychadelické výjevy a filozofické proslovy. Ale přesto si podráží nohy svým vlastním scénářem, jenž je neskutečně zkratkovitý, zmatečný a celkově otřesný. Můžu-li srovnávat s jiným vyobrazením téže situace 5. dílem Gottwalda, vychází z něj Matějkova práce jako vítěz. Byť i Matějka má literární kvality žáka měšťanky, situaci podává srozumitelněji a pro diváka stravitelněji (neplést si s pravdivěji, dělí je sice 9 let, ale vylhanost zůstala). Trapl nechává herce tupě deklamovat skutečné výroky státníků, vytrahné z kontextu a to klidně ve čtyřminutovém statickém záběru... Sledovat takhle třeba Pántika je skutečné labůžo. A dostáváme se k hlavnímu bodu programu. Prim hraje zejména herecká etuda Júlia Pántika, jenž je neznámým dvojčetem našeho velikána. Nejenže vypadá úplně stejně, ale i ta dikce. A je ještě lepším řečníkem. Porovnat originál slavného projevu "Právě se vracím z hradu" s tou zdejší, tak je Pántik jasným vítězem. Je radost ho sledovat a těšit se na každý jeho projev, kino vždy ryčelo smíchy. Ten film je fušerský a hrozný, buďte rádi, že jej zřejmě nikdy neuvidíte (možná leda pokud se povede můj seminář Gottwald se vrací do Gottwaldova, jenž by se mohl stát zajímavou protiváhou k zavedeným THS a Festival otrlého diváka). (LFŠ 2008) (03.08.2008)