Slon

METAKRITIKA KE KRITIKÁM ELEPHANTA - předně: nevím, proč se zde několikrát objevuje pojem „tarantinovsky nelineárního“ vyprávění spolu s rčením, že „to už tady přece bylo“ – neplést si pojmy s dojmy: Tarantino nelineární vyprávění nevymyslel, to zde bylo už dávno před Tarantinem, akorát ho velmi rád využívá. Co takhle např. Rashomon? – tam „to“ bylo taky. Takže pokud chce někdo banalizovat formu takovými výroky, měl by brát na vědomí i z toho plynoucí reakce. Dále postoj k relevantním a nerelevantním (nebo nadbytečným) záběrům a celkovému „chladnému přístupu“ – Gus Van Sant natočil rok před tím jeden ze základních snímků tzv. vyprázdněné narace (Gerry) a zde se pokusil tento přístup dále rozvíjet. Kritika dlouhých a redundantních záběrů a znemožnění pociťování empatie k postavám je tudíž zcela vně zvoleného diskurzu: kritizovat film Karate tiger kvůli nadbytečnému násilí, které někoho nemusí bavit, je úplně stejně mimo mísu. To není kritika jednoho filmu, ale celého žánru nebo zvoleného formálního přístupu a jestliže někdo odmítá celý přístup, nemá smysl, aby se zabýval jedním filmem, který to potom zbytečně odskáče. Co se týče věrohodnosti a nevěrohodnosti chování lidí v krizové situaci: mě osobně chování šokované dívky nečinně stojící nad mrtvím tělem chlapce nevěrohodné nepřipadalo. I když jsem se do podobné situace nikdy nedostal, nemyslím si, že drásavě hektické srdcervoucí klišoidní scény, známé z masové produkce, jsou pravděpodobnější a psychologicky lépe korelující – chcete-li. Je ovšem jasné, že zanechávají silný dojem „pravosti“ – proto zřejmě to odmítání chladného přístupu, který na nás tak nějak nesprávně a podivně působí. Naopak introvertní a zcizující pohled Elephanta nám umožňuje nevšední podpovrchový přístup k animovanému konfliktu. Ponořením se do na první dojem nesouvisejících a nadbytečných záběrů vyvstává akt nepochopitelného násilí s mnohem větší naléhavostí. Stačí pouze letmý záběr na chlapce vniknuvšího na dívčí toalety s automatickou zbraní v ruce a předchozí scéna se rázem stává fatální, neboť se v ní nemuselo stát vůbec nic, ale stalo se TO právě TEĎ. Nesouhlasím s názorem, že film končí u zobrazovaného násilí a neobsahuje katarzi. Katarzi nenajdeme na konci snímku, jak jsme tomu navyklí u řeckých dramat a dalších klasických vyprávěnek, stejně jako jí nepředchází žádná katastrofa ani krize, ale všechny tyto fáze navzájem prostupují celým filmem a transformují se tak do jednoho organického celku – zde je pak odůvodnění toho „tarantinovsky nelineárního“ vyprávění. (08.05.2007)

Je mi jasný, o jak vážné téma jde. Viděl jsem o téhle "akci" i jiný snímek (nejspíš film, dokument nebo něco podobného) . Sorry, ale tohle? Buď jsem nepochopil pointu tohoto filmu, něco mi něco uniklo a nebo nevím. Jinak si nedokážu přestavit, že bych měl dát filmu 4* za to, že 3/4 stopáže filmu zabírají záběry chůze dětí zezadu a zbytek je nesmyslné žvatlání o všedních teenagerovských věcech. Jediné co stojí za zmínku je poslední přibližně desetiminutovka, kde se konečně něco děje, ale že by to bylo nějaké veledílo, to se taky nedá říci. Já prostě nemůžu jinak. Ať si říká kdo chce, co chce. Ať má tento film klidně samé čtyř a pěti hvězdy, já musím dát odpad, protože tak špatnej film, kterej mě nebavil a projel jsem ho asi tak za půl hodiny, jsem už dlouho neviděl. (22.04.2013)

Přiznávám, že snímek je vystavěný až s chirurgickou pečlivostí a jsme zde svědky velmi neobvyklé práce s filmovým časem i prostorem a s chytře rozesetými implicitními odkazy k diskuzím ohledně masakru v Columbine High School (hraní videoher, náznaky šikany, lehká dostupnost zbraní, etc.). Jenže celý ten ledově klidný způsob vyprávění nakonec nezpůsobuje žádný velký šok, ale tak maximálně pozvednuté obočí či pokrčená ramena. To je hlavní důvod, proč Van Santův film stojí kdesi hluboko ve stínu estonského Klass a nebo třeba televizního filmu Bang, bang, seš mrtvej! Gus Van Sant jakoby tak nějak mimochodem zapomněl na postavy. Celá stylistická výstavba, jakkoliv je rafinovaná, nedává divákovi absolutně žádný prostor vžít se do jejich kůže, nevzbuzuje tím pádem v divákovi žádnou empatii a ruku na srdce – ani u analyticky natočeného filmu není žádoucí, aby divák u scén střílení školáků tak maximálně hloubal nad tím, kde se která z vedlejších postav v té které chvíli nachází... (19.11.2017)

Uťahaná, neskutočne pomalá a chladná artová póza.A ako podobné filmy nenávidím, tak toto ma chytilo. Tá téma je proste strašne silná a mrazivá už len z princípu takže dokáže potiahnuť aj podobne natočený film.7/10 Akurát si človek nemôže predstaviť aké geniálne to mohlo byť keby sa toho chytil Greengrass v štýle Bloody Sundy alebo United 93. (09.08.2015)

Jedním slovem zkrátka úžasný snímek, který ne každý správně pochopí a hlavně skousne jeho osobité stylové provedení. Mnoho lidí si stěžuje, že film je pomalý a úmorně zdlouhavý. Mně osobně utekl naopak neskutečně rychle a přál bych si, aby byl ještě o minimálně hodinu delší. Fantastická kamera s nekonečnými záběry bez jediného střihu, které se jednotlivě prolínají a směřují k velkolepému finále. Samotná střelba však už tolik oko diváka nenaplňuje a dala se určitě zpracovat lépe, ale o tom až tak tento film není. Jeho brutalita a odkaz směřuje trochu jiným směrem. Každopádně pokud jste si někdy pročítali materiály ze dne 20. dubna roku 1999 z města Columbine, tak vám scénář střelby ( střelba začíná v knihovně, bomby v jídelně... ) včetně prostorů školy přijdou velmi povědomé. Rád bych tento film doporučil i mému širokému okolí, ale z důvodu první věty co jsem napsal, si tento film nechám hezky pro sebe jako takový my little secret pleasure... (26.09.2014)