Vyrida

O poznání syrovější epizoda než všechny předchozí a konečně nenechala pana nadporučíka Kučeru jen tak klidně popíjet kávu na služebně – ale co naplat, když i ten „vážnější“ tón nedokázal přebít absolutně mdlý případ obyčejného milostného trojúhelníku. Přiznávám, že jsem si během sledování častěji než jednou sklouzl očima ke druhému monitoru, kde právě Baník srážel Spartu 3:2. Tam to aspoň mělo tempo, napětí a nějakou šťávu. Tady to spíš připomínalo spánek vestoje. Ale změna na pozici režie byla určitě znát, jen to chtělo asi lepší scénář...

Tenhle film je něco jako když vám někdo uvaří guláš podle receptu na tiramisu – výsledek sice může být zajímavý, ale s originálem to moc společného nemá. Andersen by asi zíral, jak se jeho ponaučující konec proměnil ve slaďoučkou romantickou limonádu. Princ působí, jako by do pohádky spadl z jiné dimenze, a vedle své "čistě evropské" matky vypadá spíš jako adoptovaný soused. Herecké výkony? Místy tak přehrané, že jsem čekal, kdy začnou všichni zpívat karaoke. Kdyby to celé bylo o trochu uměřenější, možná bych byl o tu jednu hvězdu štědřejší.

Erbenova adaptace slavné pohádky bratří Grimmů patří k těm známějším kouskům, které u nás prakticky zlidověly. Filmová verze nabízí poměrně zdařilé zpracování, ale s několika výhradami. Z původního příběhu o třech bratrech zůstává v centru dění pouze ten nejmladší – zbylí dva si střihnou jen několik vedlejších výstupů a spíš z povinnosti než potřeby. Místy má člověk pocit, že víc prostoru dostala i ta mluvící koza. Rozdíl mezi německým a českým přístupem k pohádkám je opět znát: atmosféra i styl vyprávění jsou odlišné. Přesto jde o příběh, který má své kouzlo. A tak i když výsledek není dokonalý, jako fanoušek téhle klasiky si rád pustím každou její adaptaci.

Pro mě je tohle nejen symbol českých filmových Vánoc, ale taky jedna z nejpovedenějších verzí Popelčina příběhu vůbec. Skvělé herecké obsazení, v čele s kouzelně roztomilou Libuši Šafránkovou jako Popelkou, a k tomu nádherný soundtrack Karla Svobody, který vám hraje v hlavě ještě dlouho po závěrečných titulcích. To je jen pár důvodů, proč se k tomuhle filmu člověk vrací znovu a znovu, klidně až do zblbnutí. A stejně jako Mrazík má pro mě i tahle pohádka svoje pevné místo mezi těmi nejmilejšími vzpomínkami na dětství a kouzla Vánoc s Ježíškem.

Hrátky s čertem si člověk s ničím nesplete – ladovská stylizace je kouzelná a pekelníci ve vedlejších rolích dodávají filmu příjemnou dávku humoru. Jenže pak přijde Káča. Její pronikavý, uječený hlas mi už desítky let trhá ušní bubínky a kazí jinak příjemný zážitek. A co si budeme povídat, závěrečná půlhodinka už zkrátka nemá takový švih jako začátek. Naštěstí je tu pořád ta nezapomenutelná partička mariáše, která mě rozesměje pokaždé když ji vidím.

Jedna z mála hraných pohádek, která mě v dětství dokázala přikovat k obrazovce tak, že jsem ani nepomyslel na přepnutí kanálu. Největší zásluhu na tom měly bezpochyby kouzelné loutky, které dovedly zaujmout dětskou fantazii, a hlavně skvělá Laďka Kozderková v roli nosaté čarodějnice — její výkon byl jednoduše nezapomenutelný. Pravda, druhá polovina pohádky už trochu ztrácí dech. Celá ta estráda s husou mě tolik nebavila a působila spíš jako vata. Ale na divadelní pohádku to pořád bohatě stačí.

Povedený výběr klasických dětských pohádek spojený do jednoho velkého, uceleného filmu. Mám sice pár výhrad k hereckému obsazení tří bratrů, ale z hudebního hlediska asi nebylo moc z čeho vybírat, takže tomu rozumím. Celkově bych to přirovnal k takové pohádkové verzi Kytice. Nejvíc mě zaujala linka o Šípkové Růžence, která patří k mým oblíbeným už od dětství. Skvělý byl Jirka Lábus jako ježibaba z mokřin — jeho podání bylo prostě jedinečné. A i když jsem měl z vlka původně obavy, nakonec to vůbec nebyl takový průšvih, jak by se mohlo zdát. Naopak, potěšilo mě, že tvůrci sáhli po stylizované loutce místo počítačové animace. To rozhodně dodalo pohádce ten správný kouzelný nádech. Na druhou stranu, příběh O dvanácti měsíčkách je sice silný svým námětem, ale jeho filmové zpracování mi přišlo nejméně zajímavé ze všech.

Vyšetřování zasazené do vesnické kopané bylo příjemnou a neobvyklou změnou v klasické kriminálce. Užíval jsem si to především proto, že pan Sokol o fotbalu – jak je všeobecně známo – nemá ani páru. Skuteční fandové objeví řadu vtipných perliček z fotbalového zákulisí („Na hrotu bude Šik.“ – „Šik? Ten je v poslední době totálně marnéj!“). Přesto ani tentokrát nejde o nic složitého – klidně bych ten případ nazval až hloupým. Na druhou stranu ho bez potíží pochopí i osazenstvo domova důchodců. A mimochodem, ukažte mi jediného prvoligového fotbalistu, který osobně chodí sázet papírové tikety! 😃

Seznamovací epizoda s hlavní padoušskou dvojicí by mě bavila více, kdyby se tolik nezacyklila na tomtéž místě a nerecyklovala pořád dokola ty samé scénky jen v lehce pozměněné podobě. Čekal jsem víc než jen čtyřicet pět minut poslouchat neustálé výhrůžky a klející polo mrtvoly. Přesto ale, stejně jako ve filmu, se občas povedlo vymyslet tak bizarní hlášku, že jsem se musel pousmát.

Pokus televize Nova konkurovat pořadu Legendám kriminalistiky na České televizi dopadl relativně dobře. Nebýt však těch nešťastných, dramaturgicky odpudivých hraných scének, mé hodnocení by klidně mohlo být o jednu hvězdičku vyšší. Bohužel, zdá se, že Janek Kroupa nemá s policií tak úzké vztahy jako Mirek Vaňura, a tak většina epizod (čest výjimkám) postrádá jakékoli policejní materiály. A stopáž se něčím zkrátka zaplnit musí. Dojemné rozhovory s pozůstalými jsou sice silné a působivé, ale když jsou během minuty prostřihány hranou scénkou, která působí až parodicky nebo legračně, výsledný dojem je spíše rozpačitý.