Nikdy to nevzdávej!

To je přesně ten typ filmu, u kterýho soptím, trpím a stávám se nepříčetným. Stupidita od začátku do konce. Otec se chová jako kretén, matka radši nic neříká, dcera je neskutečná naivka a brácha má všechno na háku. Dochází k neskutečným situacím, např. 16 letá dcera říká: "Ještě nikdy jsem tátovi nelhala!", nebo otec dá synovi domácí vězení, jen co syn odmaturoval, kvůli naprosté banálnosti. Dceru vezmou na hudební konzervatoř, kde jsou všichni úplní virtuozové, zatímco ona nic neumí... atd. Takových šíleností je tam spousta. Je to nezáživné, hloupé a 100x omleté klišé, při kterém jsem hned několikrát odhadl, co bude následovat za scénu. (19.08.2009)

Raise Your Voice... pěkné, ale který mají na mysli? Že by to kvíkání, co zde Hilary předvedla? To je na můj vkus tedy žalostně málo! Hlas, který by neprošel snad žádnou světovou soutěží talentů však na ,,nejlepší americké hudební škole" obdivuje zarostlý a břichatý pedagog v podání John Corbetta, který již od začátku ví, že TA HOLKA má prostě talent jako nikdo jiný! A své přesvědčení založil na nahrávce jejího domácího ,,vystoupení" s hřebenem před zrcadlem! Zda se ten talent nakonec podařilo vykřesat nevím, neboť závěrečné vystoupení jsem už psychicky nevydržela a odešla od obrazovky. Troufám si však tvrdit, že si závěr dokážu tipnout správně.:) Jinak co si budeme povídat, klišé, klišé, klišé - takových filmů tu bylo, je a bude vždycky dostatek. A upřímně řečeno, toto ještě nebyl nejhorší exemplář. (18.08.2009)

37 % - Svařák komedie, dramatu a romantiky, umíchaný ze existujících všech klišé. V tomto případě vyniká hlavně umělé dojení emocí, nepřirozená hra na city, nánosy sentimentu, Toho cukru je tady tolik, že cukrovkáře by po požití snímku museli ihned odvézt na ARO. Deset kostek v malém espresu. Místo sušenky jsou k němu servírovány šroubované, patetické repliky, jaké by živí lidé z masa a kostí zřejmě nikdy z pusy nevypustili. Hrdinové jsou ploší jako letištní runway, černobíle rozděleni na ty „hodné“ a na ty „zlé“. O nějaké byť elementární psychologii postav nemůže být řeč (kraluje týpek jménem Kiwi). Zpěv Hilary Duff nechávám bez komentáře :-) (11.01.2007)

Slušně nahozený příběh, od kterého jsem vzhledem ke všem indiciím nečekal nic velkého ani novátorského, přesto však až příliš rychle sklouzl do notně ošoupaných dějových prefabrikátů, které nedokázaly nabídnout žádný opravdu zajímavý moment. Ujde jako jednohubka na večer, od kterého nic nečekáte, v paměti však nejspíš neuvízne. Nemá totiž nic, čím by se uchytil. (12.06.2011)

Sice moc načančaný poněkud naivní snímek o lepší stránce života v LA, ale když toho optimismu je tak žalostně málo, proč ne. Na krásnou dvojku Terri a Jay se dobře koukalo a dobře se je poslouchalo, hudby není nikdy dost, tak co bych řešila. Jak říká velmistr Beethoven: "Hudba je vyšší zjevení než veškerá moudrost a filozofie." Můžu jen souhlasit a přidat se k dalším slovům z filmu: "Umělci sdělují emoce." (29.03.2014)