A pak přišla láska...

Další wtf českých filmových luhů. Já chápu proč a o čem chtěli tvůrci točit, ale prostě se to nepovedlo. Až po výbuch Sáry se na to dalo koukat, pak bych ale houbičkovou epizodu předělal do spouštěče lesbického coming outu, a nějak to došudlal. Tenhle způsob mezi stromy s lampiony, ten fakt zabil i to málo dobrého, co v tom bylo. Moje první uvědomělé setkání se Sárou Venclovskou. Ten románek s Eliškou Soukupovou by jí ale docela slušel. Docela se bojím pustit si Zrcadla ve tmě, protože u toho byl zase stejný pan rejžisér. (18.07.2023)

Kolem českých filmů posledních dekád našlapuju hodně velkým obloukem a zřídkavá odvaha se mi obvykle vymstí. Tohle se mi líbilo moc. Při mládí pana režiséra obdivuju, jak vyhmátl podstatu věci, a neodpustím si kouzelnou formulku: cesta je cíl. Nakonec je jedno, jestli v zoufalství z toho, že nevíte kudy kam, vymalujete byt nebo zaplatíte balík za víkend u čarodějnice, stejně vymalováno bude. Mělo by být. Úvodní a závěrečný průzkum byl jak natočený skrytou kamerou. Ženy blábolí naposlouchané formulky o škodlivosti reklam, sociálních sítí a potřebě lásky. V kontrastu toho jsem zbožňovala střízlivost Sáry - "Do prdele, mami, ty tomu věříš?". Ale to je jen drobeček z hostiny, kde nechyběly úžasné herecké výkony, maximálně civilní a uvěřitelné. Za všechny zmíním Pavlu Tomicovou, jejíž psycholožka/mamka/odmítaná partnerka zacyklená ve zmatku a sebelítosti vzbuzovala potřebu jí odtáhnout kamkoli mimo kontaminovaná místa a jemně s ní zatřepat. Díky. (10.04.2023)

Ten plakát... To je prostě jak od někoho ze střední průmyslovky, sorry. :D Ale k filmu. Já vím, že to bude v každém detailu divné přirovnání, ale připadá mi jako 20th Century Women přiměřené české kotlině. Taky paradoxně (nešťastně?) ne "ženy ženám", ale skrze postavu režiséra "muž o ženách", ovšem jinak snad neznám cz film, který by měl tak feminizovaný štáb a meritem zájmu se opět stává to nehmatatelné něco, co může žena jako žena člověčit. Opravdu neskutečně se mi líbila kamera a zvuk. Všechno je remix, nicméně tohle pojetí prostě oslovuje. A když otevřete duši a vzdáte se racionálních úhybů, najdete v tom filmu vypracované polohy tak realistické a lidsky hluboké, že se řadí mezi horní jedno procento. Jasně, támhle musíte místo sekvence, která stroze kriticky hodnocená je jen zoufalým kýčem, prožít její nepřevratné, leč silné a fakt citlivě seskládané poselství. A onehde zase nedostanete vůbec žádnou odpověď a můžete to po právu vnímat jako pokrytectví. Jenže kde je v životě pravda? Jaká je pravda o životě? Je snad jednoznačná? Prostě to do vás bimzne. A poraďte si. O tom je, mimo jiné, A pak přišla láska... (13.03.2023)

Na jednu stranu obdivuju Šimona Holého, že se pustil do ryze ženského filmu, na druhou stranu ten výsledek není žádná velká sláva. Možná kdybych byl ženou, tak bych dialogy ocenil více, ale takhle jsem tápal. Občas se při dialozích matka-dcera zableskne na lepší časy, ale jsou to jen chvilky. Po konci jsem si řekl, že jednou mi to stačilo, po druhé už se podívám na něco jiného. (19.06.2023)

Film, který má jasně vytyčenou- vy.íčenou cílovku, která by ho ale podle mě měla umět ocenit- že se v tom dámy poznaly, že to je i o nich, že se ze zoufalství taky uchýlily, nebo se minimálně někdy měly tendenci uchýlit k nějakým ezo nesmyslům, že volba Pavly Tomicové coby představitelky hlavní zoufalky byla taky mimořádně šťastná, protože by se pro tu roli v době vzniku filmu nenašla autentičtější představitelka, že to sice stálo odhadem tak 16300 korun, ale že se to i s ohledem na ten budget vážně povedlo a klukluka nehodnotí líp jen proto, že má mezi nohama to, co tam má, ale věří, že kdyby tam měl něco jinýho, tak by tomu dost možná nasypal víc. (24.06.2023)