klukluka

Mega mega dementní, ale celkem chill. Rudolf Havlík má do konce života zajištěnou práci, čeká ho natočit PČMT 3 až… nekonečno. Za jeden večer se dají bez problémů splácat scénáře na 3 další díly. Langoš s Polívkovou v tom nutně být nemusí, Strabag s Geisem to vezmou za ně.

Přečetl jsem si tady jen pár komentářů a v paměti mi utkvěla výhrada, že se točilo podle Karlosových not, že to je ve výsledku jen bezcenný, protože oslavný píárko. S tím názorem se vůbec neztotožňuju. Naopak mi naservírovali horšího Karlose, než jak jsem ho doteď znal- unavenýho, plnýho (oprávněnýho) strachu o budoucnost- tím pádem trochu ubrečenýho, viděl jsem mnohem tupějšího Karlose, než jakýho jsem znal z rozhovorů a jeho talk show, vulgárnějšího, zranitelnějšího (bráchova zrada, Kinclova kudla do zad…). O Karlose mám regulérně obavu, není boha, aby se nedostal do finančního průseru, ale tenhle dokument taky ukazuje, že si na ten svůj slavnej Vémolaland vydělal vlastním potem a krví, a to cením.

Není to asi úplně marný, ale nemohl jsem se dočkat konce. Oč mi to v prvním díle přišlo svižnější, o to víc se mi to později vleklo. Hlava mi jinak nebere, jak se v téhle muslimské zemi (jakože?) chlastá…? Ty lidi byli imrvere na plech.

Nečekal bych, že budu ke Štěpánovi tak kritickej, až doposud mi jeho humor přišel moc fajn, ale u něj v Obýváku se najednou proměnil ve strašlivou fekálně-agresivně-servilní gramofonovou žumpu. Jeden tklivej, provařenej song už to nezachrání. Zvolni, Štěpáne.

Rozhodně záležitost spíš pro holky, ale určitě zkusím ještě minimálně jeden díl. Moc se mi líbí jednak vizuál, ale i ten free feeling- hezky to plyne, hezky to odsejpá, žádný zdlouhavý vysvětlování, na všechno jim stačí jen náznaky. Sice už je celkem jasný, co se té hlavní hrdince bude dít, ale aspoň si vyzkouším, jakej mám odhad na tureckou mentalitu. To je mimochodem jedna z věcí, která mě fascinuje u produkcí ze zemí s odlišnou kulturou, a sice že se nám minimálně lidé z velkých měst tak podobají, že smýšlí a chovají se jako my ve střední Evropě. Minimálně v seriálech na Netflixu úspěšně navozují tento dojem.

Je to dobrý. Přežil jsem to. A ty obrázky? Barevný, hejbaly se.

Nejsem si jistej, čemu přesně dávám těch 70 procent, ale ano, s obecným míněním (54%) se (opět) výrazně rozcházím. Rozhodně mě zaujalo téma- o této kauze jsem doteď neslyšel. Čtyřicet miliónů vzorných manžílků bez masky. Pokud si o manželství děláme iluze, pokud se upínáme k představě, že je to oáza čistoty a ctností, dostaneme se slušnou mírou pravděpodobnosti pořádnou ťafku. Pokud jsme rozumní a uvědomíme si, že ho tvoří dva nedokonalí, tápající, chybující lidé, může to být i tak náš hrad. A i něco v tomhle smyslu tady zaznělo a proto za mě spokojenost.

Slabší chvilky si bohužel vybrali scénárista i režisér. Jinak to ale bylo převážně dobrý a klidně to mohlo být i výborný- moc nechybělo. Scénáristovi nejvíc vyčítám, jaký hobby přiřkl paní doktorce. Tady už podle mě moc popustil uzdu fantazii. A panu režisérovi mám za zlé, že: 1. Si nepohlídal vozovej park. Jeden příklad za všechny: Favorita vydávají za funglovku, kterou je v té době potřeba splácet dalších 10 let, mafiáni přitom klidně přijedou v eMkovým mercedesu, kterej se začal prodávat koncem devadesátek. 2. Že coby zároveň i producent (bolavej na korunu) odmítne rozbít starýho golfa a klidně nechá ve scénáři, že byl rozbitej na mraky (a v něm i mafián Dodi), když jsme všichni viděli, že to auto po té “nehodě” nemělo ani škrábnutí. 3. Že tak trapně přepálil podobu těch konspiračních setkání se šéfem SISky. To bylo jak z Kladiva na čarodějnice a bylo to k smíchu. //// Jinak devadesátky na Slovensku byly ve skutečnosti daleko, daleko horší, tohle byl proti tomu čajíček. (A možná nikdo to neví líp, než právě scénárista Války policajtů pan Soltész, častý to respondent dokumentárních seriálů Mafiáni a Mafia na Slovensku.) To už není výhrada, jen konstatování. V poslední době mám z výsledků jejich voleb neodbytný pocit, že se po té dusivé atmošce Slovákům stýská.

Na komedii je to moc vážný, na drama moc nevážný, a do toho tuna té nejpitomější formy americkýho sentimentu.

Na to, že je to starý pětadvacet let, to ještě pořád parádně odsejpá i vypadá. Je to fenomén, a podle mě po zásluze- i na dnešní poměry je to odvážný. Holky, co se začaly chovat jako chlapi, protože chlapi už se nechovají jako chlapi.