Příběh z Bronxu

Fašismus (1), klerikalismus (2), freudismus (3). O tom je všem Příběh z Bronxu. O tom všem je následující text. ____ 1, Příběh z Bronxu je film fašistický – či lapidárně řečeno setsakramentsky italský. Do extrému to dotahuje De Niro, u něhož jsou všechny tyhle problematický sklony mafiánských filmů dvojnásob patrný. Jednak proto, že není tak ostřílený režisér jako Scorsese nebo Coppola, a jednak proto, že neměl k ruce nijak rafinovaný scénář. Na druhou stranu tahle doslovnost a předurčenost příběhu, který se nikdy nevychýlí z očekávaného, umožňuje nazřít jinde bezpečně pod povrchem uschovaný kostlivce. De Niro se sice někde pokouší o jakési rokokové kudrlinky, předstírá symfoničnost, ale pod tím vším je fašistický tlukot. V prvé řadě se tu dosti výstižně ukazuje, že jakmile mafiáni prorazí, stanou se z původně anarchistů fašisti, neboť s tím, jak roste jejich moc, přelévají osobní svobodu ve svobodu ekonomickou. Z původně romantických individuí se stanou nacionalistický xenofobní pravičácký svině. Proměna osobního individualismu v celospolečenský individualismus je základním kamenem pravicového myšlení a groteskně překroucenou verzí původního romantismu. Vedle rozvětvených fašistických mafiánských klanů nacházejících zdroj inspirace v odvěkých návycích jako viditelným ztělesněným morálního řádu, v rodinných hodnotách a kultu tradice existují ale i mafiáni-solitéři jako Vincent Cassel z Veřejného nepřítele č. 1 nebo Bonnie a Clyde nebo máničky na motorkách, kterým mafiáni v zájmu zachování odvěkého klání skinhead's vs punk's exemplárně nařežou. Myšlenka mafiánství má tak dvojí kořen. Jeden je v intimní, až staromilsky konzervativní lásce k rodině – a v pokleslé formě v nacionalismu a xenofobii, v čemž vyniká Kmotr nebo Příběh z Bronxu. I Sonny Machiavelli je ochoten se dopouštět morálně pochybných jednání ve snaze dosáhnout obecně prospěšného cíle – silné fungující mafiánské famílie. Druhý kořen mafiánství je v určitém, dnes hlavně podprahovém zapálení pro osvícenecké ideály svobody, rovnosti, bratrství. Zásadně se tak totožnost mafiánů pohybuje jako kyvadlo mezi romantickou vůlí k zachování a obnově a osvíceneckou vůlí ke vzpouře a budování nového, mezi romantickým konzervatismem a osvíceneckým humanismem, pravicí a levicí. Mafiánské filmy bychom v určitém smyslu mohli vyložit také jako volení hegelovských nebo kantovských předpokladů, střet feudalismu a individualismu. Dějiny, jak je žijeme, se z hegelovského pohledu jeví jako vtělení velikých dialektických pohybů. V tomto chodu si přesto občas někteří přidrží svoji individualitu, přísahajíc na volnost, rovnost, bratrství. ____ 2, Nacismus křesťanství vyloženě nenáviděl a chtěl jej zlikvidovat. Nicméně fašismus byl vůči křesťanství smířlivější. V zemích jako Španělsko nebo Rakousko, kde byla církev tradiční oporou trůnu, se fašismus vyznačoval sklonem ke klerikalismu, který vrstvu vládnoucích a privilegovaných rozšířil o aristokracii církevní. Ve Španělsku a Portugalsku církev a fašistické hnutí, španělská Falanga, přestavovaly dvojí opěrné pilíře státu. Politickému církevnictví, jak je praktikovali Franco ve Španělsku nebo Tiso na Slovensku, holdují i mafiáni. Calogero sám pronese, jak skvělé je byt katolíkem a jít ke zpovědi - každý týden jste mohli začít odznovu! Současně tím odkrývá, kde vězí největší problém Ameriky dneška. V zemi, kde bezmála tři čtvrtiny obyvatel věří v posmrtný život, se limity pro znečišťování ovzduší a mezinárodními dohodami nahrazujícími Kjótský protokol netřeba vážně zabývat. Smyslem je uniknout do věčné blaženosti. Po nás ať přijde potopa! Neudržitelnost tohoto si uvědomil před sto lety Nietzsche, když tvrdil, že Bůh na kříži je prokletím života, neboť křesťanskost je nutným útěkem před utrpením, jež si vyžaduje sám život. V kusy rozřezaný Dionýsos je opakem rozmařilých mafiánů, šperků a drahých aut. Avšak i oni dnes tvrdě narážejí na realitu mezí růstu. Tehdy, tváří v tvář mizející nicotě, nastupuje ekologie a dlouholetou nadvládu studené a vykořisťovatelské sci-fi (70ky Star Wars, 80ky Blade Runner, 90ky Matrix) střídá zájem o přírodu a fantasy (Avatar, Harry Potter, Pán prstenů, Conan, Souboj Titánů, Princ z Persie: Písky času). ____ 3, Hned na několika rovinách se z filmu ozývá starobylá řecká legenda o Oidipovi a profláklý freudovský zaklínadlo „otec-vražda, matka-incest“. De Niro proti sobě staví silnou otcovskou figuru, která peníze od mafiána Sonnyho odmítá, a krásnou matku, která je schvaluje, v prvý řadě ale konfrontuje proletářského otce a mafiánského buržoázníka. Nijak překvapivě přimkne Calogero k mafiánovi, podobně jako se vzdal Sam Worthington kvůli herectví zednické profese a Harrison Ford tesařiny; vždyť filmy nám nechtějí ukazovat běžný život, ale utopickou krajinu za životem. Poznání je poezií mafiánského hříchu. Ten, kdo hřeší, nejen porušuje pravidlo. Vstupuje tam, kam jiní nevkročili, a ví i to, co jiní nevědí. Možná si ale Calogero ve své hlavě náhradního otce pouze vykonstruoval (De Niro vyrůstal od tří let sám se svou matkou) a možná si to vymyslel celé, mafiánského bosse i jeho kumpány, a zažívá stejný sen jako diváci v kině. Příběh končí symbolicky (-spoilery-): Calogero konečně dospívá, a to v tom smyslu, že přijal za nejvyšší imperativ nelhat sám sobě. Být k dítěti v sobě brutální a nemilosrdný. Konečně překonal regresivní návraty k infantilním vývojovým fázím, byť mu v tom pomohl neplánovaný odchod Sonnyho. V poslední rovině se tu odehrává terapeutický proces a obraz samotného De Nira, pocházejícího z nelehkých poměrů, který, aby se z nuly dostal na vrchol, musel překonat zkonstruovaného autoritativního otce, kterého ve filmu osobně ztvárnil – doslova musel překonat sám sebe. (19.02.2010) (méně) (více)