Hořící sníh

Sovětský válečný film podle oceňované knihy Jurije Bondareva. Snímek líčí epizodu z bitvy o Stalingrad, příběh dělostřelců obětovaných svou generalitou na zastavení průlomu německých tanků snažících se osvobodit Paulusovy armády obklíčené ve Stalingradském kotli. Vlastní bitevní vřava je zfilmována dobře, ale kolem je dost nezajímavých a děj zpomalujících psychologických a politických keců, že jako celek mne film spíše zklamal. Video: http://filmx.com.ua/drama-melodrama_online/71-goryachij-sneg-1972-onlajn.html (15.05.2010)

I v době tvrdé Brežněvovy normalizace vznikl tu a tam film, který stojí za pozornost. Hořící sníh je jedním z nich. Podobně jako Na západní frontě klid zobrazuje, jak takový klid vypadal. Tentokrát jde o jednu z mnoha veledůležitých lokálních bitev poblíž Stalingradu, kde se za obrovských ztrát přesýpaly hodiny mnoho měsíců. Hořící sníh je klasický válečný snímek, který je sice v určitých momentech poplatný své době, avšak s několika obrovskými výhodami, které ho dělají skvělým. Jednak je to tíživá atmosféra ruské zimy, nedostatku jídla a pití, a všudypřítomné smrti, které se postavy v žádném případě nevyhnou. Další výhoda filmu je potlačení emocionální expresivity (láska, sklíčenost, odvaha) - tolik typické pro ostatní velké válečné filmy - místo toho se film soustředí na samotnou situaci, která nebohé postavy vykresluje mnohem reálněji než extrémní patos (ruský patos je zde minimalizovaný na přirozenou mez). A konečně - je zde stejně jako v Čuchrajově Čistém nebi znázorněno, jak trapné pro obě strany je předávání vyznamenání. Bitva samotná je zároveň skvěle natočena, snímání krajiny a velké celky začleňují postavy do bitevní vřavy, a tak konvenční střet skutečně funguje, jak má, narozdíl od nudných choreografií Ozerových bitev. Působivý snímek. 80% (29.03.2011)

Reziser Gavriil Yegiazarov natocil len dalsi dostatocne nudny vojnovy sovietsky film. Namiesto krasnej bitky o cele jedno mesto tu mame len svojrazny pribeh vojakov istej delostreleckej baterie, ktora v roku 1942 brani postupu nemeckych vojsk dalej. Dialogy su miestami az teatralne a prilis vela tu je patosu. Minutaz 105 minut az tak nevadi, ale film rozhodne nepatri k tomu najlepsiemu, co sa v byvalom ZSSR natocilo a na velikanov /Michalkov, Tarkovskij/ kvalitativne stale nema. 37 % (16.05.2015)

Velmi dobře natočený snímek z bitvy o Stalingrad, která předzamenala obrat ve válce a přivodila Němcům po pořážce u Moskvy další krutou porážku, ze které se už ale nevzpamatovali. U Stalingradu Němci přišli, díky paranoidnímu Hitlerovi, který viděl ve všech snahách neměckých generálů o ústup pouze zradu, o celou šestou armádu, téměř čtvrt milionů můžů, z nichž více než polovina zahynula krutou smrtí a konce války se v zajetí dočkala jen malá část. O bitvě o Stalingrad byla natočena spousta snímků, ale tento patří k nejlepším. (14.04.2012)

Pátos kolektívneho hrdinu (všetci sa správajú rovnako, nikto nič nespochybňuje) a sebaobetovania v burácavom hrmení striel. Hviezdička za ukázanie nerovnosti medzi rovnými: Telo mŕtveho politruka (komisára) musí byť za každú cenu odnesené z bojiska, no desiatky tiel obyčajných vojakov môžu hniť na bojisku celé hodiny. Po bitke sa medzi mŕtvolami zadumane prechádza generál, bez akéhokoľvek záujmu o osud tiel. Darmo, nie sú to politickí súdruženkovia, len (s)prostý ľud. Generál samozrejme, v súlade s politickou inštrukciou tvorcov filmu, prejaví svoju ľudskú stránku. Prepustí totiž do ďalšieho boja tankistu, ktorému hrozí poľný súd a takmer istá smrť zastrelením. Ten mu z vďaky vykreše takú prísahu vernosti a udatnosti, že z generálovho zadku po nej netrčí ani len tankistov nos. Jediné, čo naozaj zaujalo a pobavilo bolo záverečné čistenie udelených medailí - rádu Červenej armády, ktoré preživšia hŕstka udatných ocenených vojakov nahádže do kastrólika, výdatne zaleje vodkou a postupne začne z ešusu upíjať. (27.10.2020)