Hořící sníh

I v době tvrdé Brežněvovy normalizace vznikl tu a tam film, který stojí za pozornost. Hořící sníh je jedním z nich. Podobně jako Na západní frontě klid zobrazuje, jak takový klid vypadal. Tentokrát jde o jednu z mnoha veledůležitých lokálních bitev poblíž Stalingradu, kde se za obrovských ztrát přesýpaly hodiny mnoho měsíců. Hořící sníh je klasický válečný snímek, který je sice v určitých momentech poplatný své době, avšak s několika obrovskými výhodami, které ho dělají skvělým. Jednak je to tíživá atmosféra ruské zimy, nedostatku jídla a pití, a všudypřítomné smrti, které se postavy v žádném případě nevyhnou. Další výhoda filmu je potlačení emocionální expresivity (láska, sklíčenost, odvaha) - tolik typické pro ostatní velké válečné filmy - místo toho se film soustředí na samotnou situaci, která nebohé postavy vykresluje mnohem reálněji než extrémní patos (ruský patos je zde minimalizovaný na přirozenou mez). A konečně - je zde stejně jako v Čuchrajově Čistém nebi znázorněno, jak trapné pro obě strany je předávání vyznamenání. Bitva samotná je zároveň skvěle natočena, snímání krajiny a velké celky začleňují postavy do bitevní vřavy, a tak konvenční střet skutečně funguje, jak má, narozdíl od nudných choreografií Ozerových bitev. Působivý snímek. 80% (29.03.2011)

Mám mnohé sovětské válečné filmy rád, a to především pro jejich ochotu nahlédnout do duše vojáka hlouběji, ne pouze jako na hrdinu, geroje, který někoho miluje a doma na něj čeká rodina. Snad bezprostřednější zkušenost ruská národa s válkou napomáhá přesvědčivějšímu zobrazení, než se povětšinou děje na druhé straně Atlantiku (z ní raději nějaký ten Vietnam). Hořící sníh však proti těmto mým očekáváním plně rozhodně neobstál a nepřirozenému patosu se poddal. Což si opravdu filmaři myslí, že hrdinu filmový divák dokáže zahlédnout jen v tom, kdo je v každé situaci s hlavou vztyčenou na smrt, kdo předsmrtně blouzní po nábojích a medaile pro něj pramálo znamená, kdo vše koná bez jediného náznaku obav ve tváři, spíše s výrazem "jsem odhodlán"? Tito asi ano. A dále... Myslí si i to, že pochopení, jak je ta válka hrozná nám nejlépe zprostředkují tak, že vojáci v zákopech budou mudrovat o kráse mírových časů, že na to mají chuť a náladu po dvou letech prožitých bojů? A k tomu ještě ta scéna s Mužem a Ženou, kteří, posíleni láskou k sobě (a nevyslovené Straně), společně střílí z protitankového děla. Slabé ***. (01.08.2009)

Mám rád niektoré staršie sovietske, ale aj novšie ruské vojnové filmy z čias druhej svetovej (napr. Choď a pozeraj sa alebo Brestská pevnosť...). Ale Horiaci sneh? Ďakujem, nech radšej nesneží. Je veľmi poznačený dobovými skresleniami. Najviac ma iritovali debatné krúžky ruských vojakov medzi nápormi nemeckých tankov. To sentimentálne pseudofilozovanie o živote pri kalíšku vody. Film dosť okato hrá na city: jeden vojak sa zdôverí, že sa bude ženiť a vzápätí padne, druhý si posťažuje, že je jediným synom svojej matky a potom s ručných granátom vybehne proti spomínaným tankom, veliteľ má zľutovanie s dezertérmi, atď. O čo viac tu nezáleží na Konkrétnom ľudskom živote, o to viac je oplakávaný. A ešte jedna poznámka na záver k obsahu filmu: neodohráva v Stalingrade, ani na Volge, ale niekoľko desiatok kilometrov pred Stalingradom na rieke Miškova... (01.11.2012)

Najskôr to vyzerá na celkom nudnú konverzačku, avšak po čase sa Horiaci sneh slušne rozbehne a čaká nás doslova hodinová akčná vojnová scéna v špinavom prostredí s kvalitne nakrútenými scénami. Bohužiaľ je k dispozícii verzia s pomerom strán 4:3 a so značne vyblednutými farbami, čo výrazne znížilo zážitok z filmu. Ak by sa premietala nejaká pôvodná (ak vôbec existuje) širokouhlá verzia s reštaurovaným obrazom, pokojne by som si Horiaci sneh zopakoval napríklad v kine Lumiere. Sčasti ako úvod Ciest slávy od Kubricka, ale tu je to presne naopak, reči predchádzajú akcii, i keď samozrejme ide o nižšiu umeleckú ligu. (30.10.2020)

Reziser Gavriil Yegiazarov natocil len dalsi dostatocne nudny vojnovy sovietsky film. Namiesto krasnej bitky o cele jedno mesto tu mame len svojrazny pribeh vojakov istej delostreleckej baterie, ktora v roku 1942 brani postupu nemeckych vojsk dalej. Dialogy su miestami az teatralne a prilis vela tu je patosu. Minutaz 105 minut az tak nevadi, ale film rozhodne nepatri k tomu najlepsiemu, co sa v byvalom ZSSR natocilo a na velikanov /Michalkov, Tarkovskij/ kvalitativne stale nema. 37 % (16.05.2015)