Uranus

Kdo nepochopil základní povahu člověka, nechť se podívá. Ten pravý charakter každého z nás se totiž zviditelňuje v kritických chvílích. Takových, jako je okupace, válka či období přechodu z jednoho společenského systému do druhého. To se pak nestačíme divit, že? Koukněte na zajímavý snímek a popřemýšlejte. (14.05.2009)

„Ty jsi moje věrná kopie. Moje zrcadlo... Podívám se na tebe a chce se mi zvracet...“ Úpřimně v oné scéně v dramatické konfrontaci s vlastním synem se mi z postavy bezcitně jednajícího městského politika Manglata, propluvšího s korupčními taktiky z režimu do režimu, málem chtělo zvracet také. To byla zcela nejodpudivější figurka v tomhle „zcradlu doby“ a Michel Galabru jí vlastně ztvárnil skvělým způsobem, když vyvolával ve mě to, co vyvolával. Nezklamala ani většina dalších známích francouzských herců, mezi nimiž jsem si asi nejvíc užíval Philippa Noireta v roli svérázného lidového požitkáře, který jakoby v mnoha rysích trochu kopíroval hercovu slavnou postavou Šťastného Alexandra (včetně té radosti ze smrti vlastní ženy → znamenající osvobození), jen přesunutého do úplně odlišného prostředí, doby i žánru. Marcel Aymé se jako autor předlohy úplně nezapře a jeho až nebývale pestrý pohled na osudy a projevené postoje lidí po osvobození v roce 1945 nepostrádá občas jistý nadhled či komický podtón, ale stejně mě překvapilo, že za podobným dílem stojí tento slavný humorista. Film nemá hlavní postavu a vlastně ani jednoho čistě kladného hrdinu, námět života a lidí ve městě, které je po ukončení války plné doznívajících sporů, vyřizování si účtů od přímočárého násilí až po sofistikovanější udávání, a osudů poznamenaných způsobenými křivdy (ať už v rolích jejich aktérů či obětí), by šlo klidně rozpracovat i na celou mini-sérii. Claude Berri si však jako režisér zaslouží uznání už jen za to, kolik plnokrevně představených a ztvárněných postav (bez černobílých charakterů), vzájemných vztahů a dalších motivů se mu podařilo rozehrát během nedlouhých 100 minut! Paradoxně i jediná postava velké oběti doby (hostinský Léopold, vášnivě posedlý poezií a alkoholem) patřila pro mě k těm nejvíce nesympatickým a trochu jsem s jejím až groteskně teatrálním pojetím měl občas problém... těžko říct, zda za to více můžou ty neustálé Lépoldovy proslovy v improvizovaných verších nebo i pro mě zde těžko ztrávitelné herectví Gérarda Depardieu (nejspíš obojí). Nicméně jako celek určitě hutný zážitek, po němž při epilogu Noiretovy postavy nezbývá, než přitakat (ať už po tom všem i s jistou dávkou ironie), že „Člověk je přesto nádherná bytost.“ a že „Jsou lesy a sloni. Je urán. A taky jsou komunisti...“ a člověk má v sobě svobodnou vůli rozhodnout se, kam se zařadí. Jen někdy vážně nemusí tušit, jak by se v dané situaci a době v rámci nesnadného dilematu zachoval právě on, což je zde asi úplně nejbolestnější, a v čemž bych asi viděl hlavní poselství tohoto Berriho filmu. [85%] (21.04.2022)

Jaký div, že ani komedie s Noiretem, Depardiem a Galabru opatřená dabingem pánů jako Somr, Donutil a Sejk v režii Elmara Klosse nestojí za nic (ten dabing za to ale nemůže, film je prostě hovadina). Není to totiž ani komedie, ani drama, napětí zcela chybí, a většinu filmu si pro sebe uzme bláznivý hospodský v podobě Gérardově. Nechápal jsem, kterak takový scénář mohl opustit svět papíru a přejít na plátno. (11.08.2023)

Tak ja nevim no. Na jednu stranu je to celkem zajimavy, povalecny francouzsky mestecko, vsude litaj komunisti a hledaj kolaboranty a do toho skvela herecka sestava. Na druhou stranu, neni tu zadnej vyraznejsi dej, kolikrat se tady keca o naprostejch blbostech a je to takova divna smes mezi komedii a drama, ze jsem kolikrat nevedel, jestli to, cemu se smeju, melo bejt skutecne k smichu a to, cemu ne, jestli to nahodou nemel bejt vtip. Nicmene jak uz sem psal, dost to zachranujou herci. Depardieu je jako vecne nasranej hospodskej naprosto ultimatni a s nim jsou vlastne ty nejlepsi sceny. Z ostatnich stoji za zminku Galabru v asi jediny zaporny roli, v ktery jsem ho kdy videl a pak Noiret v roli dobrackyho ucitele. (22.03.2009)

Pěkně misantropický film. Pohled, který nezapadá do oficiálního obrazu hrdého francouzského odporu. Asi by jej měli povinně shlédnout naši krasodušní intelektuálové, kteří sebemrskačsky lamentují nad chováním Čechů za protektorátu a nad čecháčkovstvím obecně. Hle, zde je tedy film o "francouzáčkovství". Úplně mne zde dostal Michel Galabru (Monglat) při hovoru se svým synem. (28.10.2018)