Onibaba

"Kde je moje snacha? Bez ní nemůžu ani zabíjet!" :o) Japonské žánrové filmy ze středověku jsou světem samým o sobě, který mě do jisté míry pořád míjí, ve srovnání s nadšením mnoha zdejších uživatelů tolik nestrhává, přesto však něčím zvláštním způsobem i fascinuje. Onibabu jsem před pár lety opakovaně vypl do 15ti minut podobně jako zhoubnou Sakuru, která mě nakonec s novou šancí bavila, takže včera jsem se konečně nechal vtáhnout osobitou atmosférou a pomalu se odvíjejícím šíleným dějem i v Onibabě. Hluboká jáma coby ukrytá zhoubná past je zdařilým horrorovým prvkem, vhled do odlehlé divočiny v kruhu několika postav s evidentní dlouhodobou zkázou (až absencí) morálky mě v nejedné scéně upoutal a více dialogů zdařile představilo i pozadí tohoto světa ohledně sužování válkami a hladomorem. Neotřelé japonské herectví mě u nejednoho dialogu (zvláště mezi ženami dvou generací, ale také s potulným samurajem) nečekaně bavilo, až jsem měl občas dojem (možná nechtěného?) nadhledu směřujícího k absurdní komedii a vyvrcholení s příchozí maskou přináší již v regulérní horror, který dokáže napínat a uzemnit, včetně fantaskního prvku akcentujícího motiv trestu. Přes tuto menší barvitost a velkou osobitost ale nejednou došlo na pasáže, nimiž jsem se prodíral s pocitem ztráty tempa nebo monotónnosti. Z toho důvodu nedokážu zatím udělit víc než silné 3 hvězdičky. [70%] (15.07.2024)

Při pohledu na tvorbu Kaneta Šindóa předcházející Onibabě vyznívá jeho mezinárodně nejproslulejší snímek jako radikální změna stylu. Do té doby točil zásadně filmy zasazené do současnosti a v převážné většině se zaměřoval na sociální témata, která rozváděl do humanistických příběhů. Nyní najednou přišel s vyprávěním odehrávajícím se ve feudálním Japonsku čtrnáctého století během války dvou knížectví. Další zásadní posun v kontextu Šindóovy filmografie představoval odklon od střídmého tradičního stylu k expresivní formě, ale tím hlavním, co dobové kritiky překvapilo, byl nevídaný důraz na tělesnost. Podle Šindóa se ovšem v zásadě nejednalo o nijak zásadní posun, protože sexualita je v jeho pojetí projevem touhy žít i nástrojem k přežití. V tomto hledu Onibaba navazuje na jeho předchozí snímky, jejichž hrdinové také přežívali navzdory své sociální či životní situaci. Tentokrát režisér a scenárista v jedné osobě vycházel ze starého buddhistického podobenství, které ovšem zásadně pozměnil, když motivy víry nahradil přízemní pudovostí. Vyprávění sleduje tchýni a snachu, které se v době války musejí živit tím, že číhají na zraněné samuraje či zesláblé dezertéry, které zabíjí, a následně jejich meče a brnění prodávají. Obě ženy jsou na sobě závislé a představují sehraný tým, jenže dynamika jejich vztahu je narušena s příchodem muže, který přináší zprávu, že jejich syn a manžel byl zabit. Když mladší žena začne po nově příchozím toužit, začíná tchýně pociťovat, že nad ní ztrácí moc. Vyznění snímku zásadní mírou dotváří jeho dějiště, kterým jsou pláně trávy susuki, která roste do výšky dvou metrů. Tato kulisa permanentně se vlnící ve větru vytváří paralelu vůči na životě lpějícím lidským bytostem a současně i přeneseně vyjadřuje přízemnost postav a jejich motivací. Kamera dění pod žhnoucím sluncem či zahalené do nočního šerosvitu snímá v sytě kontrastních záběrech, jejichž přízračnou atmosféru umocňuje hudba kombinující jazzové prvky s bubny taiko. Ať už budeme Onibabu vnímat jako obžalobu války, paralelu k modernímu konzumerismu, pojednání o tělesné podstatě lidského bytí či obraz světa zproštěného morálky a ovládaného pudovou touhou přežít, faktem zůstává, že právě tímto dnes kanonickým filmem se Šindó definitivně zařadil mezi přední autorské osobnosti japonské kinematografie. (text byl původně psaný pro katalog LFŠ) (22.09.2013)

Syrový až trochu hororový příběh ze starého Japonska se pohybuje kdesi v rozmezí mezi historií, krvavou pohádkou a mýtem. Minimalismus, co do použitých motivů (dvě ženy, jeden muž, rákosí, jáma a maska), zajišťuje sevřenou a jednotnou atmosféru. Klasický dobrý film z klasicky dobrého období japonského filmu s krásnou černobílou kamerou. Radost pro oko. (22.03.2005)

Fenomenální záležitost, která si přes nízký rozpočet, krátkou natáčecí dobu i +- nulová očekávání, právem získala neuvěřitelný úspěch. Skvělé téma, hypnotická kamera a hudba, Kei Sató ve vrcholné herecké formě. Lány rákosu navozují pocit zvláštní odtrženosti a jejich pohyb ve větru jakoby celému snímku dodával specifický rytmus. Naturalistický, dramatický příběh okořeněný rafinovanými horrorovými prvky je bez mezer, syrový, psychologicky geniálně vypointovaný závěr má neuvěřitelnou sílu (rozhodně stojí za to, zaměřit se na herecký koncert, který ve finální scéně předvádí Jitsuko Yoshimura - jak se její postavy zmocňuje podvědomí..skutečně bonbónek). Přestože má očekávání byla značně vysoká, byl jsem zcela nadšen a nezbývá, než suše konstatovat, že Shindo je génius. (06.12.2008)

Trochu jsem si naběhl. Očekával jsem jeden ze "101 hororů, které musíte vidět, než umřete", a ono je to spíš psychologické drama, u kterého se to ve zdejších komentářích hemží výrazy jako "metaforický", "pseudoaxiom", nebo "analýza lidské pudovosti". Film je to silnej, kamera je naprosto výborná, hudba působivá a 100% funkční, herci super, atmosféra taky byla..., jen jsem chtěl jinej šálek čaje. Až bude nálada, mrknu na to jinýma očima a třeba nějakej bodík přihodím. (13.04.2010)