Záznam o japonském hmyzu

Snímek, zneklidňující svým syrovým vyprávěním, stroze, nesoucitně evidujícím etapy osudově předurčeného propadání. Fatalita tohoto nezadržitelného klesání se spojuje s všudypřítomnou trapností těla, hlásícího se ustavičně o pozornost, a v pekle vekoměstské prostřednosti tak nabývá podoby moderní tragédie, která - jak to naznačili již Wagner a Wilde - nemůže být heroická (a tak i krásná), ale jen směšná (a tedy ošklivá). V té mělké banalitě se jí sice můžeme přiblížit důkladněji než sebeobětování antických heroin, ale bohužel současně také obtížněji. Je příliš nadosah... (03.02.2014)

Třetí Imamura, který mě dostal. Sevřeností se podobá Narajamě, formou ještě tak Muriel od Resnaise - včetně hudebních vsuvek - příběhem snad Žít svůj život od Godarda, ale tam je záměr poetičtější. Imamura je tvrdý kritik - z filmu čouhá promyšlený sociologický soud - kapitalismus je svinstvo. Závěrečná scéna by mohla u našince odkojeného filmy o "zlatém dně" a "tanci všude" vzbudit úsměv - Japonsko prostě bylo západ, v levicové rétorice vidělo řešení. Ve filmu je ú-žas-ná hudba - už od první lidové ukolébavky až k seriální kompozici s tradičními japonskými nástroji. Sachiko Hidari je skvělá herečka - v době natáčení jí bylo něco přes třicet, věřil jsem jí jak osmnáctiletou slečnu, tak pětačtyřicetiletou vysloužilou kurvu. Pozoruhodná je kamera - na evropské poměry nevídaně mnoho detailů, ale takových, kdy vidíme jen torzo tváře a v pozadí druhé rozmazané torzo - a stačí to! (22.09.2011)

Kronika morálneho úpadku hlavných hrdinov počas polstoročia je natočená obdivuhodne studeným a neosobným spôsobom, až ide z toho mráz po chrbte. Metaforický záver ako ide unavená zadychčaná žena s nákladom na chrbte po nerovnej, kamenistej ceste len podčiarkuje videné. V tomto filme to nemajú ženy ľahké. (02.10.2010)

Tohle je opravdu strašný film - nezúčastněná kamera nejenže dokonale zobrazuje absurdní pachtění se za, podle našich představ, alespoň trochu důstojným životem (kvůli čemuž paradoxně o všechnu důstojnost přicházíme*), zoufalou nedostatečnost morálních hodnot v kontrastu s fyzickými potřebami a touhou urvat si alespoň kousek čehokoli pro sebe, ale ke konci rovněž mrazivě odhalí nekonečnost onoho bizarního cyklu. * - Zde bych rád zdůraznil, že v tomto by se mnou Imamura zcela jistě nesouhlasil. I ten nejpokleslejší lidský survival zjevně vnímá jako de facto obdivuhodný. Tam, kde podobně "fyzický" Naruse jen pozoruje, Imamura staví na piedestal lidské vlastnosti, které vnímáme (zvláště v těchto zeměpisných šířkách) jako vysloveně negativní a nesmírně sofistikovaně je relativizuje, čímž dosahuje fenomenální realističnosti. Mmch Jitsuko Yoshimura mívala zkraje kariéry jeden komický zvyk - při dialozích měla sklony zavírat oči, pozorný divák to zde může registrovat. (29.07.2009)

Tóme (Sačiko Hidari) je Oharu 20. století. Mravenec, který si razí cestu z odlehlé vesnice do bordelu. Mravnost je nahrazena nutností přežít. Žena, která podléhá zákonům společnosti a učí tomu i svou dceru (Džicuko Jošimura). Chladný imamurův přístup opět ukazuje člověka zcela bez sentimentu. Mravenec putuje do svahu přes kamínky a Tóme překážky překonává svým obnaženým tělem. Lítost není v záběrech, lítost může být jen v nás... - - - 1. recenze, 2. recenze (01.01.2009)