Krakonošovo tajemství

Po stopách (televizního) Krakonoše. V rozvleklém podání, s nepřívětivými kostýmy a s příměsí deutsche fernsehen pohádek, tolik v našem kraji neoblíbených. Chceme-li rozebrat úvahu, co má bájný vládce hor za tajemství, mohli bychom dojít až k intimnímu problému, který představuje plynatost. Jiným problémem může být jeho impotence i případná latentní homosexualita. Jak jinak si vysvětlit nezájem o tak lepou děvu, jakou je Liduška (Leona Skleničková), která se vedle něj natřásá a v jeho těsných kalhotách zůstává povážlivé klidno. Těch tajemství můžou být desítky a dojdeme jen ke spekulacím a čirým dohadům. Rozeberme tedy fakta. V prvé řadě je dobré si připustit, že útvar zvaný pohádka je dávno přežvýkaný a vysušený. A režisér Peter Bebjak si to patrně uvědomoval. Svoji pohádku nevystavil na absolutním tradičním základu pohádek, ve kterých se to hemží kouzly, nadpřirozenými bytostmi a pohádková atmosféra prosakuje z každého záběru. Zvolil tak trochu opačný přístup, kdy natočil film/příběh s pohádkovými prvky, a postava Krakonoše může být silně vnímána coby nadpřirozená, přičemž její prvotní základ vychází z bájných mýtů, které postupem času začaly kolovat mezi lidmi a nabraly obří rozměr mýtické bytosti, na kterou jedni věří a bojí se vyslovit její jméno a druzí se těmto báchorkám jen smějí. Zajímavý tvůrčí úmysl představoval odvážný záměr natočit tento pohádkový film coby prequel k populárním Krkonošským pohádkám. Krakonoš je ztvárněn v mladší verzi, s impulzivitou, tolik charakteristickou pro Krakonoše Františka Peterky, značně šetří, pověstnou "zpravodajskou" sojku si teprve přinese do svého příbytku a o ziskuchtivém a panovačném Trautenberkovi padne jen letmá zmínka. Nemalým tajemstvím zůstává, zda ho měl nějakým způsobem představovat Jakub Prachař, taktéž v podstatně mladší verzi a příbuzensky spojený s Iljou Prachařem, původním představitelem milostpána, který byl jeho dědečkem. Tak či onak, zajímavý tvůrčí záměr skonal ve svém zárodku, absolutně nic se z něj nevytěžilo a výsledek je na hony vzdálený pojetí Krkonošských pohádek. Do očí bijící je odbytá práce kostyméra. Asi chlastal, ale většina kostýmů působí chudobně, jak kdyby byly spěšně sundány z krejčovských panen, bolestné to bylo zejména u Krakonoše a jeho "civilu", nešlo se zbavit dojmu venkovského trhana nebo tuláka. Zbytek oděných postav nepředstavuje také nic extra honosného. Problém působila i celková absence svižnosti a dynamiky. Většina scén je vystavěna v pomalém tempu, s  nádechem ponuré atmosféry. Ani hlášek si divák moc neužije. V oblasti vtipnosti úřaduje pouze Ondřej Sokol, jehož národopisec náležitě využil umrlé většiny postav a solí výstižně komické a svěží dardy. Problematický Krakonoš, kterému David Švehlík extra charisma nepropůjčil a žádným mocným hlasovým fondem se neblýskl, má ještě dva konkurenty, herecky ještě slabší. Jsou jimi otravná komtesa Dominika Morávková-Zeleníková a prudce mdlý Jan Nedbal, oba svorně herecky selhávající. Nedbal akorát víc na očích, vysápal se totiž až do hlavní role. Koprodukční pachuť si také vybrala svoji daň - německá produkční stopa sice není extra rušivá, i tak je nemožné přehlédnout její špatnost. Dětského diváka už dávno hranými pohádkami neoslníte. Dospělý divák dá Krakonošovi a jeho nesexuálnímu dobrodružství ještě před Anči, Kubou a hajným přece jen větší šanci. Neskonalým nadšením ale vřískat, jako ta pověstná sojka, hned tak nebude. 6/10 (26.12.2022) (méně) (více)