Se til venstre, der er en svensker
The Dog's Called Fiat 128
Staré, nové, požičané a modré
Old, New, Borrowed and Blue
Režie:
Natasha ArthyScénář:
Kim Fupz AakesonKamera:
Rasmus VidebækHudba:
Kåre BjerkøHrají:
Kim Fupz Aakeson, Ibrahim Atilla Agyun, Lotte Andersen, Kåre Bjerkø, Nicolas Bro, Vigga Bro, Lene Maria Christensen, Ida Dwinger, Kristian Halken (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Katrine se má vdávat. Sympatický snoubenec Jonas pochází z dobré rodiny, tchyně působí vlídně a velký byt je slunný jako dívčina budoucnost. Dva dny před svatbou se však ve dveřích objeví Katrinin bývalý přítel - Švéd Thomsen, který poslední dva roky pobýval v africké Keni. Katrine je rozhodnuta elegantně zapudit přízrak z minulosti, který jí i její starší sestře Mette, jež je teď v psychiatrické léčebně, kdysi způsobil tolik bolesti. Na její svatbě navíc nesmí být nikdo zachmuřený ani nemocný. Katrine však náhodou zjistí, že Thomsen je HIV pozitivní - a že ho stále ještě miluje. Místo aby se chystala před oltář, stráví po Thomssenově boku dva hektické dny plné překvapení. Během nich objevuje, že tradiční čtyři věci, které má mít každá nevěsta, mohou být překvapivě různé. Něčím novým v jejím životě může být bláznivý africký účes z copánků stejně jako zjištění, že musí přestat lhát bližním i sama sobě. Něčím starým může být toulavý pes jménem Fiat 128, ale také výčitky svědomí vůči sestře, kterou se rozhodla nepozvat na svatbu. Něčím modrým mohou být nové senzační euforizující pilulky z Holandska stejně jako její neodbytně zvonící mobil
Svěží tragikomedie s romantickými prvky vypráví o hledání skutečné lásky i dalších životních jistot v nejistém světě. Dánská režisérka Natasha Arthyová se v ní originálním způsobem vypořádává s přísnými pravidly Manifestu Dogma 95, jehož certifikát film získal. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (57)
Film Starý, nový, půjčený a modrý je dalším snímkem natočeným dle podmínek hnutí Dogma 95. Jako první jsem viděl Italštinu pro začátečníky, která se mi moc líbila, proto jsem se s chutí vrhnul i na další film. Obecně jsou pravidla hnutí Dogma 95 zajímavou výzvou, se kterou víceméně souzním. Líbí se mi ta snaha o vrácení důležitosti příběhu a postavám a potlačení technických úprav. Ty jsou hodně omezeny a režisér si musí tak dát záležet právě na příběhu, dialozích a postavách. To nejsou jen teoretické kecy, ale v tomhle případě jde o vcelku výstižnou charakteristiku tohoto filmu. Příběhově jde sice o mnohokráte provařené vztahové drama, ale jeho stažení do krátkého časového úseku mu dodává na zajímavosti. Stejně jako dobře napsané, obsazené i zahrané postavy. Mnohdy civilní projevy se k technickým omezením hodí. Bavily mě i dialogy, které střídají komediální a dramatickou rovinu. Na dánských filmech je úžasné to, že dokáží fungovat jako drama i jako komedie zároveň. Je jen na divákovi, ke které straně se přikloní. Největším plusem je pro mě nakonec to, že film funguje velmi dobře jako celek, což je u podobných věcí to nejdůležitější. Už se těším na další snímky dle Dogmatu 95. ()
Vždycky jsem si říkala, že tragikomedie nesnáším. Jakože, doprdele, co to je za paskvil, buď je to, sakra, komedie, nebo drama, ne? Když se chci koukat na komedii, chci se zasmát a ne u toho brečet, nebo bejt v depresi. Po shlédnutí tohodle filmu, s odstupem času, mi ale došlo, že život takovej prostě je. Komickej a tragickej. Šťastnej a smutnej. Pěkně ruku v ruce. Tenhle film sice moc reálnej není (kdo by se to taky koukal, kdyby byl, že jo), ta tragikomičnost je tady dotažená hodně do extrémů, ale krásně vám u něj dochází, že to tak vážně chodí. Někdo má štěstí, někdo smůlu a většinou maj lidi obojí. Důležitý je, jak se k tomu postaví... Aby se neřeklo, že tady filozofuju a nehodnotím film: když mě nějakej film donutí takhle přemejšlet, něco do sebe mít musí. Tenhle naprosto miluju, ale znova už si ho nepustím. Je to na komedii fakt moc tragický... ()
Mám rád filmy podle pravidel Dogme - mimo jiné - proto, že jsou věrohodné. Ostatně si myslím, že je to jeden z cílů hnutí - vrátit filmu realističnost, zobrazovat skutečné postavy s jejich skutečnými emocemi. Ve výsledku to pak může být působivé. O Se til venstre... se bohužel nic takového říci nedá. Slibný začátek postupně ztrácí na síle a nakonec je z toho příběh stejně neskutečný jako nějaké holywoodské slátaniny, s hlavní hrdinkou, která má našlápnuto na přední umístění v anketě o nejnesympatičtější postavu všech dob. Vtipný nápad s kapelou (zdroj hudby ve filmu) to nezachrání. ()
Oproti svému předchozímu snímku Zázrak otočila Natasha Arthy o 180 stupňů. Paradoxně však tvrdí, že se nikdy necítila tak svobodná, jako když točila tento film, svázaný pravidly Dogmy 95. A na filmu je to znát. Ruční kamera, uvolněné herecké výkony a přirozené, všední prostředí působí dojmem, že film natočila jen tak nezávazně skupinka kamarádů. Je to příjemná, typicky dánská oddechovka, podobně jako třeba Velký den. ()
Skvelá európska klubovka. Spracováva úplne klišé zápletku úplne originálne. Vynikajúci humor bráni filmu padnúť medzi bežné romantické komédie. Rovnako aj pomerne silný závan drámy z tho robí výnimočný film. Aj moje hodnotenie odráža moje nadšenie a snahu poukázať, že naozaj ide o zaujímavý! film s veľmi sympatickými a neopozeranými hercami... ()
Reklama