Nashville

Fascinující na Nashville je, že si vytváří svůj mikrosvět, který když vás vtáhne, tak už nepustí. Country není moje krevní skupina, ale tady je to úplně jedno. Už proto, že nezazní žádný typický odrhovačky. Písně složené přímo k filmu a zpívané samotnými herci jsou svébytné skladby, které obstojí i při samostatném poslechu. Tehdejší hvězdy country si Altmanovi dokonce stěžovaly, že je i jejich město vylíčil zkresleně (podle Altmana jim spíš vadilo, že nepoužil jejich songy - ještě že tak). Písně tady nejsou jen do počtu, jsou integrální součástí filmu, rozhodně to nepůsobí jako muzikál. Dalším kladem jsou charaktery: každá z 24 postav je zajímavá a výrazná, takže jsem neměla problém se v nich orientovat. K tomu všemu ještě Jeff Goldblum s tricyklem, prostě jsem víc než spokojená:) Altmanovský styl (svou výjimečností srovnatelný snad jedině s Fellinim) na svém vrcholu. (03.12.2011)

Typický film R. Altmana: nadprůměrná stopáž, mnoho postav (v tomto případě až zbytečných), pomalé tempo a příběh složený z mozaiky. Tento způsob vyprávění mi nikdy příliš neseděl, s postavami je téměř nemožné se ztotožnit a celé to na mě působilo dost odtažitě, navíc moje záliba rozhodně nespočívá v tom, poslouchat 160 min country. Naštěstí film je natočen zkušenou rukou (až pseudo-dokumentárně) a kupodivu nepůsobí ani moc roztříštěně. Vrcholem je vystoupení K. Carradina s písní I´m Easy (Oscar), která se jako jediná vymyká z celkového hudebního složení.____Komentář a bodové hodnocení berte s rezervou. Za poslední měsíce jsem viděl několik Altmanových filmů, z nichž většina se mi velmi líbila, proto dám "Nashvillu" ještě jednu šanci. 6/10 (01.08.2006)

Film, o kterém jsem předem věděla jen to, že existuje a že ho natočil Robert Altman. Od tohoto významného režiséra jsem doposud viděla pouze Zítra nehrajeme! (a Gosford Park) a musím říct, že ač je Nashville svým způsobem hodně odlišný, docela mi Zítra nehrajeme! připomínal. Hlavně tím, že se i Nashvillu dost zpívalo. Písničky se mi líbily, osobní příběhy postav na pozadí událostí v Americe se mi taky líbily, považuji to za zajímavý nápad (a neřeším, kdo s tím přišel první). Podle mého je Nashville přinejmenším dost zajímavý a dobře natočený film, ale trochu bych ho zkrátila. (16.06.2013)

Měla jsem hrůůzu z toho co mě čeká. Proto jsem nadšená. Od začátku, přesto, že většinou mluvilo pět lidí najednou a režisér nikoho nešetří tím, že by jej s někým seznamoval, hodí diváka doprostřed extra nepřehledné vřavy. Ale i přesto mně to netrápilo a během chvilky jsem byla vtažená a celou dobu jsem se naprosto orientovala v postavách, protože všichni byli tak výrazní, že jsem si je vůbec nepletla a vlastně na všechny jsem se těšila až je zase uvidím a bavilo mě hádat, jestli kluk na motorce je fakt Jeff Goldblum. Americké country je můj osobní spouštěč dobré nálady. (Jsem trochu prostší mysli). Moc bych chtěla zase někdy vidět Altmanovu Svatbu, kterou si pamatuju jako něco podobného a skvělého. (18.01.2011)

Ne mozaiku, spíše střepy a střípky z jedné velké okenní tabule připomíná Altmanův košatý portrét Ameriky let sedmdesátých. 24 důležitějších postav spojil městem zasvěceným hudbě. Jednoduché songy, povětšinou netknuté komplikovanou politickou situací, tvoří nedílnou součást americké kultury a na jejich textech lze vysledovat mnohé z povahy tamějších lidí. Nashville není snadné sledovat. Určitě ne s plnou pozorností, která se nemá k čemu upnout. Je jako countryová slavnost, kde potkáte mnoho lidí sympatických i méně sympatických, lidí, na které záhy zapomenete i lidí, jež vám nadlouhou utkví v paměti. Výstižné pro tento počin mi přijde slovo „míjení“. A když už jsme něj – žánry folk a country mě až na pár čestných výjimek (Bob Dylan, Johnny Cash) úspěšné míjí. Dvě a půl hodiny jsou krom toho opravdu, ale opravdu příliš. 60% Zajímavé komentáře: Rob Roy, Aquarius (04.04.2009)