La casa dalle finestre che ridono

Naivní restaurátor Stefano se pokouší odhalit tajemství spojené s autorem fresky v kostele. Svatý Sebastian na ní není vyobrazen s šípy v těle, ale s dýkami. Po jeho bocích stojí šklebící se ženy... Čím je Stefano blíže pravdě, tím více se naplňuje jeho osud. Jeden z těch divných Avatiho filmů, kterým se v 60. a 70. letech v Itálii dařilo. Několikrát jsem si během filmu vzpomněl na pozdější, ale mnohem lepší, Fulciho Beyond. Chybí okázalá krása typická pro podobné snímky, a přesto se najdou obrazy působivé (letní krajina s oslepujícím sluncem by měla působit hřejivě, ale naopak z ní dýchá zlo) či spjaté s uměním (výzdoba domu, všudypřítomné, byť často fantizijní až dekadentní, obrazy; či stopy po dávné honosnosti - oprýskané zdivo, drolící se štuky, rozpadající se domy). Chyby hlavní postavy jsou časem až ubíjející, a tak samotný konec nepřekvapí. Čekal jsem více fantazie a možná i zvrácenosti, na druhou stranu jsem si ale užil zvláštního neklidu a stísněné atmosféry. 3,5* (15.02.2018)

Stejně jako u L´ Arcano incantatore, kterého jsem od Avatiho viděl prvního, mám pocit, že on by to zvládnul natočit ještě lépe, především co se vizuálna týče. Některé pasáže jsou úchvatné, jiné připomínají německý dokument o plachetnicích. Tahle výtka ovšem neznamená, že by La Casa dalle finestre che ridono byl špatným filmem, jen mu k dokonalosti chybí ta pověstná špetka. A možná ještě vystřihnutí nějaké té čtvrthodinky. Nicméně i tak jde o zážitek, jaký se naskytne jednou za dlouhý čas, vyznačující se vynikající gradací až k úžasnému závěru. Minimálně bodík navíc dávám za muziku a perfektně nereálný dům s úsměvy na oknech, tam je největší síla filmu. (03.03.2009)

Bežný divák sa unudí takmer k smrti, ale divák náročný, žánrový fanda či fajnšmeker sa budú baviť kráľovsky. U mňa v tomto prípade prevládol divák s prvej spomenutej skupiny. Snímok sa totižto derie dopredu ako slimák z chladničky jednej z ústredných postáv. Je vizuálne málo nápaditý a krotký. A také ja nie veľmi rád. Obstojný záver už potom nedokáže nič vylepšiť. (20.04.2012)

I když sečtu všechny klady, tedy cirka tři strach nahánějící scény, ucházející námět, atmosféru odlehlé italské vesničky a relativně povedenou (i když s předstihem lehce odhalitelnou) pointu, přes tři silné hvězdy se v hodnocení nedostanu. Minimálně střední část filmu je prostě a jednoduše nudná. Mírný nadprůměr určitě, ale zdejší oslavné ódy pasující The House with Laughing Windows na pozici div ne nejlepšího eurohororu působí jak z nějakého alternativnímo světa, v němž nevznikla díla jako Phenomena, La Residencia, nebo Who Can Kill a Child? 7/10 (06.03.2009)

I když giallo není úplně tak příliš můj šálek čaje, velmi rád se na nějaké občas podívám. Zde jsem zvolil nadmíru dobře. Předem upozorňuji, že kromě závěru a úvodu, se nejedná o žádné napínavé a dechberoucí gore masakry s jednoduchým rozuzlením. Právě naopak, film mi přišel až neuvěřitelně "argentovský" ... A i když jsem zřejmě nikdy nepochopil zcela "genialitu" Argentova Deep Red, zde čišila z každého záběru kamery podivná, zvláštně neuchopitelná nechutná atmosféra. Vyloženě "pocitový horror/pocitové giallo", jak někteří nazývají. Jako by něco stále "viselo ve vzduchu". Krásná krajina, špičková kamera, "slizský" pocit z většiny scén, velice pomalé tempo, které paradoxně nezrychlí ani v samotném finále. Výborný film a excelentní giallo, v rámci žánru naprostá špička. Bohužel, té krve přece jen pro mne mohlo být trochu víc (tak dva, tři kýble ...) a bylo by to za plný počet... (26.12.2008)