Opus pana Hollanda

Film je nevýrazný a zdlouhavý. Celkem bych ho bral jako reflexi kulturního úpadku západní společnosti v důsledku antikulturní revoluce, nebýt jedné fatální boty: Film je o hudbě a o učiteli hudby, který údajně svou prací vzdoruje buranství a popkultuře. Jenže čím? Hudbou napsanou Michaelem Kamenem, skladatelem, který formální vzdělání má, inspiraci ovšem nepobral, a tedy se chytře dal na psaní hudby, která vypadá jako "symfonická", leč svou hodnotou je na úrovni pop-music. --- Rozumíme si? Je to jako vzdát hold celoživotnímu bojovníku proti komunismu, a na jeho poctu mu zahrát Internacionálu. (28.07.2016)

O tom ako sa z jedného človeka stal skoro druhý Beethoven. No nerátal s tým, že ako vlastne on rád učí, a tak sa pozabudol na škole. A dokonca musí podobne ako tento hudobný velikán bojovať s hluchotou, a to prostredníctvom jeho syna... Čo ja viem, prišlo mi to také až moc cukríkové, hlavne k záveru, alebo s tou Vietnamskou vojnou a s padlými životmi. Nemôžem však tomu uprieť istú epiku a vývoj postavy, avšak škoda, že na mnohých miestach to bolo rozťahané, takže to trochu aj nudilo. Ale hudba bola fajn, mám rád klasiku. Celkovo ma to ale neohúrilo tak, ako by som na základe hodnotení čakal. Priemer. 60/100 (20.01.2020)

Vůbec jsem nečekal, že film o učiteli hudby by mě moh nějak zaujmout. Navíc stopáž 143 minut je docela ukrutná. Ale výsledek neni rozhodně vůbec špatnej. Richard Dreyfuss v roli učitele, kterej jde učit v podstatě z nouze, předvádí hodně dobrej výkon a já ho začínám mít pomalu docela v oblibě (i když dřív jsem ho moc rád neměl). Řek bych, že jeho výkon celej film dost pozvednul. Jinak mně se líbila hlavně první polovina filmu, která se odehrávala v 60. letech. Pak už tam bylo moc těch školních představení a u toho jsem se občas nudil. Ale celkově je to docela dobrej film, na kterej bych se klidně podíval znovu. 65% (14.11.2009)

Možná trochu moc dlouhý film stojí na strhujícím výkonu Richarda Dreyfusse, který musel zvládnout vývoj postavy během 30-ti let. Za svůj výkon byl nominován na Oscara i Zlatý glóbus a bylo na něm dost vidět zklamání, když ho nedostal (tehdy se ke všem možným cenám propil Nicolas Cage). Závěr je patřičně dojímavý, jedním z emocionálních vrcholů filmů je Lennonova písnička Beautiful Boy (zpívaná samotným Dreyfussem). (28.07.2003)

Přemýšlím kolikrát už jsem tento film vlastně viděl.... Minimálně 5krát (naposledy v sobotu se staršími dětmi z oddílu), takže těch 5 hvězdiček v tomto případě u mě zosobňuje opravdu mnohonásobně prověřenou kvalitu. Ten film v sobě samozřejmě nezapře typickou obsesi amerických tvůrců/diváků po patosu (viz zejména závěrečná scéna s "děkovačkou"), ale jinak jsou v něm namíchány snad všechny ingredience, který by měl podle mě správný film mít. Především je tu silný základní příběh (o životních osudech učitele hudby a především velkého milovníka hudby), přičemž charakter hlavní postavy není nikterak černobílý (dotyčný má i své slabosti, a kvůli jedné nich se dostane do velkého pokušení). Nechybí ani silné myšlenky (viz dále) a taky řada silných emocí (z počátku humor jako třeba, když Holland učí černošského nehudebního kluka hrát na buben, pak smutek, když se Hollandovi alespoň na první pohled zhroutí celý jeho "svět" a nakonec i hodně dojetí - kromě zmiňované závěrečné scény jde za mě zejména o scénu, kdy Holland zpívá svému hluchoněmému synovi). Asi kapitolou samou pro sebe je pak hudba, která tu hraje (asi logicky) opravdu výraznou roli. Skoro bych řekl, že jedním z hlavních poselstvích filmu je ukázat, že naprosto každý člověk může získat krásný vztah k hudbě. A taky že není dobře škatulkovat hudbu na tu klasickou a ostatní (populární), ale jedině (pokud už vůbec chceme škatulkovat) na hudbu dobrou a špatnou. To hlavní, co však chce tento film říct, je, že i když život mnohdy nejde podle našich představ, může být i přesto nakonec krásný. Stejně tak krásný jako je krásný tento film. (14.01.2019)