Vale Abraão
Val Abraham
Abraham's Valley
Režie:
Manoel de OliveiraScénář:
Manoel de OliveiraKamera:
Mário BarrosoHudba:
Claude DebussyHrají:
Leonor Silveira, Cécile Sanz de Alba, Luís Miguel Cintra, Ruy de Carvalho, Diogo Dória, Beatriz Batarda, Miguel Guilherme, Mário Barroso, Teresa Madruga (více)Obsahy(1)
Proslulý venkovský lékař je okouzlen dospívající dcerou majitele panství Emou, zdánlivě křehkou, avšak záhadně zkázonosnou, a později se s ní ožení. Zápletka, volně vycházející z Flaubertova románu Paní Bovaryová, však není jen studií nevěry: je to příběh dospívání ženy v bigotním a konzervativním prostředí portugalské provincie, která se po provdání za nemilovaného muže ocitá v citovém prázdnu. Jedinou útěchu jí dává vnitřní souznění s hluchoněmou služkou - jejíma očima sledujeme události na starém venkovském sídle. Oliveirovy obrazy prostředí a krajiny (malebné údolí řeky Douro s vinicemi na svazích) zvýrazňují vztahy mezi charaktery a okolím. Zdánlivě archaické prostředky (mimo obraz čtené úryvky románu, povlovné záběry statické kamery s malířským rámováním obrazů či frontální záběry připomínající divadelní inscenaci) dávají jeho poetice nenapodobitelný ráz. Z překrásných dlouhých záběrů vyzařuje zvláštní hypnotická síla. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (16)
Vydalo by to na seriál – Co přináší řeka? Seriál o zchudlé, špatně provdané, kulhavé hraběnce. Nejvíc mě to drželo první tři čtvrtě hodinu – způsoby narace byly velmi hravé (až se mi nepatřičnou volnou asociací vybavovala Vláčilova Marketa), ženství mihotavě se proměňující, představitelku dětské části příběhu jsem si zamiloval. O to hůř se mi zvykalo na strabismem utkvívající pohled té druhé. A vzpomínal jsem na to, že Schygulla v Příběhu Pierry s tím samým zas tolik nenadělala. Komedie mravů, citová výchova. Myslel jsem i na to, jak Rivette v podobných stopážích chytal v těch nejlepších případech mnohem méně sklon k sebeparodii (je to trochu telenovela, je to trochu Marie Hůrková-Radoměřská anebo Soňa Drahorádová-Lvová), při záběrech na Douro (měl jsem dost času) jsem dokonce zpětně docenil závěr Studeného bufetu. Clair de lune se mi propálilo pod kůži, až jsem popáté měl chuť ječet. Velmi snadná řešení celkového tvaru proustovského vyprávění i doby. Na druhou stranu – pokud Oliveira (můj první film od něj zde) začínal jako neorealista, zde už je právoplatně postmodernista (už jen ta transpozice), ten pohyb mě bude ještě dlouho zaměstnávat. ()
Už jste někdy viděli film, ve kterém byla skoro každá scéna malou ságou? Film, ve kterém byl vyprávěč vaším jediným (ne)přítelem? Abrahámovo údolí je vznešeně pomalý film. Portugalská Paní Bovaryová versus příval nostalgie. Tak jde čas. Po dvou týdnech, kdy jsem o tomhle díle mluvil jako o nejnekonečnějším filmu všech dob, ho chci vidět znovu. A znovu Oliveirovi dovolit, aby mi namluvil, že Ema je středem vesmíru, zatímco si budu procházet tímhle očistcem. ()
"Jsem nic. Jsem pomíjivý stav mysli", říká Emma a v jejím zasněném pohledu se mísí svatost s vášnivou touhou a bezednou odevzdaností času. Mnohovrstevnaté rozepsání postavy Emmy Bovaryové z Flaubertova románu, přenesené v prostoru a čase, tesané vypravěčem přímo před divákem do nového mýtu o ženě, kráse a její nedotknutelnosti, která sama sebe i ostatní strhává k nehybnému okouzlení, v němž se zastavuje čas. Asi už zase trochu víc rozumím Emmě i Karlu Bovarymu (zde Carlos de Paiva), odsouzenci vlastní pasivity, muži, který by v jakémkoliv čase lidského bytí pokaždé nově a pokaždé se stejnou intenzitou oddaně a slepě sledoval, jak mu milovaná Emma uniká v nekonečné smyčce lidské touhy a snu po dokonalém splynutí v kráse, kterou nerozdělí ani smrt... ()
Ema Cardeano Paivová zásadně odmítá přirovnání k Emě Bovaryové, o níž se tu ostatně hodně mluví (i mlčí). A opravdu; její společenská úroveň i její inteligence jsou s ní neporovnatelné. Karlové (Bovary a Paiva) mají více společného, ale o ně tu nejde. Vale Abraão je film o stávání-se, stávání-se-ženou, a pro to si Manoel de Oliveira (jeho scénář je možno číst jako knihu) zvolit nejspíš ten nejvhodnější zobrazovací prostředek. Z epistemologického pohledu je poznání (již od Nietzscheho přes Wittgensteina) možné pouze na mysticko-logické úrovni (nebo podle Bergsona na úrovni intuitivně-intelektuální), buďto ve formě tézí a definic (jako oni) nebo neustálým přibižovánímm se k významu a smyslu (jako je tomu u Gilla Deleuze nebo autora tohoto filmu - "magický realismus", kterým se obvykle označuje část soudobé španělsky a portugalsky psané literatury, je tu spíš jen nálepkou). Asi jednou z mysticko-logických náhod je i následná citace z knihy, kterou zrovna čtu: "Jsou naopak ženy, které řeknou všechno, někdy s příšernou detaiností a přesto toho na konci nevíme víc než na začátku, protože vše zakryjí rychlostí a průhledností. Nemají tajemství, protože se samy tajemstvím staly." (Deleuze, Gauttari: Tisíc plošin (Mille plateaux), překl. Maria Caruccio Caporale.) - Tento týden jsem si dal "filmový break" a podíval se na některé filmy (nedávno spatřené) znovu. Výsledkem je nasměřování pozornosti "někam jinam" (zde například na nekonzistenci postav Ema dítě/ Ema žena), přičemž celkové působení (dojem z filmu) se nijak zásadně nezměnilo. Pozn.: Tento film hodnotilo 6 mých oblíbených uživatelů, všichni pěti hvězdami (to se dosud nestalo). ()
MANOEL DE OLIVEIRA, ABRAHÁMOVO ÚDOLÍ (1993). ________ Nenapadá mne vhodnější příměr: Je to jako byste šli se starým pánem na procházku. Pán jde, krok za krokem, rozvážně, ale jistě, a mlčí. Neklopýtá, nevrávorá, nepotřebuje se opírat. Naopak: oslňuje jiskrným pohledem a vnitřní vitalitou. Cesta je pro vás ale učiněné martyrium. Nemáte ponětí o tom, co má pán v hlavě. Nemáte ponětí, kam jdete. Víte, že jste nuceni přijmout jeho tempo. Zvolnit krok. Ale to postačí, abyste se kolem sebe pomalu začali rozhlížet jinýma očima. A pak to p-o-m-a-lu přijde. Uvidíte docela jinou krajinu. _____ Ne, nezmění se tempo narace ani o píď za minutu, a záběry zůstanou umíněně statické. Jen to pomalé přestane kolébat, a promění se v naléhavé. Z beznadějně rozostřené mizanscény na vás začnou promlouvat mocné obrazy. Uvědomíte si tu sílu vůle, která vás (pokolikáté už?) nekonečně vleče jedinou scénou, aby jí náhle, bez varování, bez vlídného dozvuku, usekla, odstřihla, a odvedla vás jinam, do jiného prostředí, do jiného času, času, který tepe v našem srdci. Ta přesnost je až minimalistická. Cítíte přítomnost ZÁMĚRU tvůrce, který vám střihovou neurvalostí říká: už dost, to úplně stačí, pojďte dál. Pocítíte sílu proudu, která z roztříštěných miniaturních obrazů a z nevysychajícího toku řeči vypravěče, začne tvořit obraz větší, takový, který jste nikdy před tím neviděli. Začne vám docházet, že starý pán naprosto přesně od začátku věděl, co dělá, kam vás chce dovést, a co vám tam ukáže. Co to s námi sdílí? Celý svůj dosavadní život? Pro muže: zoufaství muže snažícího se zajmout do svých myšlenkových a morálních konstrukcí živoucí ženu? Pro ženy: jak mocný a nebezpečný (i pro ně samotné!) může být živel, do něhož se mohou prožít v odhodlané realizaci svých tužeb? Nemám tušení. Jedno naopak vím: v určitou chvíli, při jistém stupni otevřenosti pocítíte, že tenhle starý pán k vám promlouvá ze zcela jiného břehu, z břehu, ke kterému převážná část z nás patrně nikdy ani nedohlédne. ___________________________ Trochu delší post scriptum, popis diváckého prožitku trochu jinak a další poznámky, postřehy: Nikoli, ovace pro sto let se doživšího a stále energicky tvořícího Mistra Oliveiru letos v Cannes rozhodně nebyly úlitbou za zásluhy a požehnaný věk. Tento film je toho pádným důkazem. _____ Tříhodinový opus - jde o filmovou adaptaci stejnojmenné knihy Augustiny Bessa Luis, jež je sama svéráznou verzí Madam Bovaryové - vybraný zdejším Národním filmovým archivem pro neotřelou celebraci, není filmem pro každého. Po divákovi se chce nemálo. Především, aby byl otevřený, ochotný vykročit mimo obvyklé naladění, ve kterém by se cítil sebejistě. Snímek bravurně redefinuje pojmy pomalosti tempa vyprávění i délky statického záběru, a to takovým způsobem, že vám to párkrát způsobí závrať. Oliveira příliš nedbá na diváka. Alespoň nikoli na jeho pohodlí. Ale věřte mi, on si to STARÝ PÁN může bez obav dovolit._____ Když do úvodních záběrů, málem ještě přes titulky, začne skrze veškeré ruchy hlas vypravěče předčítat text začátku knihy - mírně vám to vyrazí dech. Napadne vás, jestli snad nejsou pomotané zvukové stopy. Podobné obavy se vás v první polovině filmu - svým svérázným způsobem expozici - pravděpodobně už nepustí. Tvůrce je totiž odhodlán dopustit se všech myslitelných prohřešků proti nepsané i sepsané filmové etiketě. _____ Stručně k sujetu: Ve filmu se vše točí kolem jediné ženy, a vypravěč ruku v ruce s mužem za kamerou vám vemluví díru do hlavy, aby vás přesvědčili, že je to žena, od níž nelze odtrhnout oči: Když se češe. Když se usmívá na staršího muže. Když se z ďáblice mění v anděla. Když ji zraní první smutek. Když se promění z dívky v ženu. Dokonce i když kulhá - vnímáte to jako varovné znamení, jež tlumí vpravdě ďábelskou moc jejích půvabů. A když se rozhodne přestat přivádět muže kolem sebe v úžas a utrpení - a provdá se za toho, koho nemiluje... _____ Díky kameře, jež se takřka nehne a díky vpravdě rozvážnému tempu, v němž postavy na plátně před toutéž kamerou s divadelním zaujetím defilují, budete mít spoustu času na znepokojivé otázky: 'Neměl to snad být pokus o magický realismus - tak trochu bez kouzel...?' 'Nebo snad sága, ale v tak krátkém časovém úseku...?' 'Každá nekonečná scéna je jak krátký film, ale jak by to do sebe mohlo zapadat ...?' Budete se na své sedačce zakrátko vrtět, jemné polstrování se vám v představách promění ve tvrdou vězeňskou lavici bez opěradel. Po další scéně, která se odvine vskutku p-o-m-a-l-u začnete možná vduchu přepočítávat autorova léta, a zjistíte, že těch křížků měl v době natáčení na hřbetě již nějakých pětaosmdesát. A zcela bezděčně tak naleznete jeden z klíčů k tomu, co vám právě probíhá před očima.... () (méně) (více)
Reklama