radektejkal

"Základna mrtvých" je poválečný akční film, můžeme jej možná i posuzovat podle toho, jak Hollywood v tohoto tématu beznadějně zabředl do gangsterek a kovbojek. Druhým pohledem může být autorský pohled Marka Hłaska, který se po (dnes už) nesmyslné dezintepretaci své knihy (a scénáře) rozhodně ohradil. Třetím je úvaha o možném pandánu (též knihy a filmu) Edwarda Stachury "Sekerezáda". Souběžný pohled na Hlaska a Stachuru by se mi docela líbil.

Radu Jude je opět radikálnější, provokativnější a političtější (aniž bych se domníval, že hranice politiky kdy překročí). Současně i vulgárnější, rafinovanější a ironičtější (tuto facetu považuji ovšem za vedlejší, přestože se snaží být nadmíru vemlouvavá). Radu Jude představuje svými postmoderními technikami nikoli k něčemu směřující DĚJ ale TREND na "konci dějin"; dnes se už v podstatě nic neděje, pouze všechno někam směřuje: Bobita (sympatická Ilinca Manolache) se nám představuje nahá a končí v šatech posetými flitry. Je přemýšlivá a vzdělaná, ale dělá žvýkačkové bubliny jak malá holka. Co právě ona čeká od konce světa?

Step, smích, zpěv, a také ženy konající práci mužů. Zvláště Asja Kljačinová, která za ně dělá úplně všechno. A proto je také pyšná: odmítá toho, kdo ji miluje a nakonec i toho, s kým má sice dítě, ale není toho hoden. A ovšem jsou tu i vzpomínky, které svou životností zalidňují jednotvárné dny. Jak dlouho bude třeba čekat, až se její porod v stepní duně stane vzpomínkou.

Už jsme, "s ženou", jak by řekl komisař Colombo, dost stále stejného luxusního amerického prostředí, a tak jsme přepnuli na českého Kolomba, natáčeného zhruba v týchž letech. Colombo je samozřejmě zajímavější a "propracovanější" než Zeman, ale co na tom. Snad jen, že jsem se na zemanovský seriál nedíval, když měl v televizi premiéru, a nebudu se na něj dívat ani retrospektivně.

Christovův poetický film vynikne dobře (lépe) na filosofickém pozadí. Tím by mohla být úvaha Gillese Deleuze týkající se teritorializace; pozbývání vlastního teritoria (deteritorializace) a nacházení (čím dříve tím lépe) nového teritoria (reteritorializace). Ivan, současně syn i otec, tedy patriarcha, se domnívá, že tím, že zůstává - i přes naprostou proměnu místa (geologickou i sociální) - na svém teritoriu, udržuje kontinuitu svého života a rodu. Odmítá se odpoutat od prostředí, které již v podstatě neexistuje a najít si nové teritorum (nemusí to být nutně panelové město!). Pohybuje se tak - ve své přitomnosti i minulosti - ve vzduchoprázdnu, pronásledován přízraky které již nejsou nikde zakotveny v krajině ani lidech.

Líbil se mi scénář, především dialogy, režie je umírněná, možná příliš věcná. Problémem tu je hudba, která nám přímo přikazuje, co máme cítit a co si máme myslit. Připomíná mi to doprovod (samozřejmě sofistikovný) němých filmů. Pociťoval jsem ji jako nemilou a nepříjemnou. Jiřina Bohdalová, to by byla kapitola sama pro sebe. Snad ještě poslání filmu, čili morálka: lež ve službách pravdy, vyzdvihování pravdy pomocí lži, z toho nikdy neplynulo nic dobrého; lež se předvádí, pravda se spíš schovává.

Solidně udělaná detektivka, na kterou se lze koukat jen kvůli koukání. Stará herecká garda je postupně nahrazována mladými herci, jejich výkony můžeme porovnat. Asi jen hudba Karla Svobody převyšuje průměr.

V všech předchozích filmech Yorgose Lanthimose, které jsem dosud viděl, balancoval režisér na šikmém laně, nicméně to tak či tak ustál. Zde se bohužel už zřítil do komerce hodně hrubého zrna. Pustil se totiž do genderové alchymie LGBT+HM (to poslední by mohlo být oxymóronním označením třeba pro "homunculus magnus"). Přitom proces emancipace tohoto výtvoru byl přece jen poněkud nudný a nepříliš zajímavý, čili jak rádi říkali socialističtí novináři "nová vlna se starým obsahem". Neraduji se ani z kamery, staveb, kostýmů a především z počítačové animace exterierů (pohled na digitální plovoucí loď na digitálním moři pod digitálním nebem může ocenit asi jen příznivec počítačových her). Samozřejmě má film i jiná čtení. Třeba interakce Já a Ono (zde jej zastupuje mozek). Nedávno při kulečníku jsem měl s mozkem následujcí disputaci. Mozek: Ne, ne, tohle nehrej! Já: Pročpak ne, tady bude karambol a támhle se mi koule znovu sejdou. Mozek: Takový strk nikdy nehraješ. Neumíš ho. Hej to, co znáš! Koule se sjedou hůř, ale bude to ještě hratelné. Zahrál jsem podle sebe a šel jsem od stolu. Takový hovor můžete mít ovšem jen se svým vlastním mozkem. Mozek upravený nebo dokonce vyměněný naprosto mění poměry duševních sil (viz výše popsaná digitální krajina). Ani určitou vizi budoucnosti tu ovšem nemohu popřít.

Přehledná chodská "kozinovka", kterou znepřehledňuje pouze hodnocení "sportovcovo", který v podobných případech dává plné ocenění a zde se přichyluje opačného exptrému. Proč? Rok 1938 je právě ta doba, kdy je třeba varovat před mravní (ne)odpovědností. Vrbova předloha je tu zcela na místě. Režie také nemá viditelné chyby; snad jen točících se mlýnů je tu přehršel. A chodský folklór, kroje a především písně, ty přece musí dojmout každého. Tak proč jen jeden bod, a bez vysvětlení!

Sotvakdo by si mohl myslet, že se mi zavděčí italskou operou. Tohle se mi ale líbilo a dokonce - i pobavilo. Líbily se mi skoro všechny obrazy, jejich uspořádání, originalita, včetně barvotiskově komiksové Renáty. A paralely? Těch je tam habaděj, stačí je jen "paralelizovat a paralizovat". Souvislosti nemusíme hledat jen v ovečkách, kočičkách či koních Převalského. Mě třeba zaujala paralela "transportní", která patří jak k opeře, tak k životu: chůze a klopýtání v různých zónách, přenášení přes vodu, odtah na sáňkách, až po povznášení se letadlem. A ještě k těm obrazům: není kazašská Mme Buterfly kouzelnější než nějaká pravověrná gejša? A ještě ke komentářům Mme Litvinovové: lze je pojmout aktuálnějši a smysluplněji?