Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Dokumentární
  • Krimi
  • Western

Recenze (3 014)

plakát

Chladné dny (1966) 

Tři důstojníci a jeden poddůstojník (kdepak jsou ti ostatní?) čekají na svůj malý Norimberk. Nejspíš i tu chybí i "pomocnice" (pokud není v ženské cele), která svým "znám / neznám" provádí selekci zatčených. V předvečer soudu si vězni rekapitulují svůj osud, tj. vyprávějí události ze svého pohledu a zdůrazňují polehčující okolnosti; nejvíc jich má major Büky Örnagy, který při židovsko-srbské čistce přišel o rodinu. A zde se navíc dozvídá, jak to vlastně bylo. Teď už v cele čekají jen dva...

plakát

L’amore molesto (1995) 

L’amore molesto (láska nemilá, nepříjemnná, otravná, láska, která působí jen problémy). V filmu je tato láska metonymií "lásky mateřské", která se ve své radikální a nesmiřitelné podobě musela rozvinout skutečně někde na Sicílii. Jsou jí postiženi (molesto) jak synové, tak dcery (nezáleží na pohlaví ani autora knižní předlohy; pokud je to muž, který se cítí jako žena, proč ne?). Delia vidí svoji matku prizmatem své dětské lži. Po její smrti (či sebevraždě) se snaží od ní očistit. Bere na sebe její šaty (ztotožňuje se s ní) a diachronicky pátrá po její skutečné podstatě. Proces hledání a domnělého nalézání je otížný a složitý, nevyzná se v něm řádně ona sama; divák je na tom ovšem ještě hůř (viz dopitak**) - dobrý důvod podívat se na film počase znovu; mám to v úmyslu... Tiziana de Rogatis napsala kritiku filmu "Klasický mýtus, iniciační rituály a ženská identita" na 36 stranách formátu A4. Zatím mi stačí název, podrobnosti snad někdy...

plakát

Florén (1993) 

Vůbec jsem se do toho nedokázal zapojit, snad ve smyslu vcítit, ani to se mnou nehlo. Fiorile počínaje a Jeanem (přes rodovou posloupnost tam a zase zpět) konče. A nakonec je mi líto, že jsem v tak drahém a oblíbeném filmu nenašel nic, co by stálo za zmínku, za slovo: benedetto, maledetto, česky to vedle sebe nezní tak dobře (ani špatně).

plakát

Naděje a sláva (1987) 

Mezi Británíí (před vákou jí patřily 0,4 naší země - to mám z filmu; SSSR po ní 0,166666, pokrýval šestinu suchozemského povrchu - to mám ze školy) a Českem leží vzdálenost, kterou lze poeticky vyčíslit jako mezi Boormanem a Kachyňou. Anglický humor mám rád, nesmí být ovšem tak podbízivý. A školu bych také nechal vybombardovat třeba samotným Hitlerem. Nedávno jsem se do ní šel podívat. Sice přetrvala, ale pouze fyzicky, a to ještě v jiné kůži; je rozparcelována na kanceláře a úřady. Dokonce se zachovala i "černá chodba", v níž se odbývaly nejkrutější rvačky a duševní popravy.

plakát

Utopie (1983) 

Film na kafkovské téma. I s kafkovským (nedokončeným?) závěrem. Utopií je osvobodit se sám od sebe: vyměnit svou kůži a cítit a jiné dotyky, očima spatřit neviditelné, usadit se do své mysli jako do křesla... Utopie je budoucnost, ktrerou lze vždycky tušit, ale nikdy předvídat. Lze ji pouze předvést na divadle. Sohrab Shahid Saless (pěkně se to píše a pěkně se to čte) si aktuální společenské paradigma uzávorkoval do rozlehlého neosobního bytu „Club Arena“, v němž žije v restriktivním souručenství despotický otec (Kafku bez Freuda neobjasníte) se svými syny, které jsou shodou okolností dcerami. Vzpoura je samozřejmě nasnadě, tyran je nahrazen společenstvím synů (tedy pardon: dcer) - a jede se dál, přičemž Heinz (Manfred Zapatka) se pro ně stává neviditelnou vyšší instancí. Utopií je, že se můžeme nějak vymanit z našeho paradigmatu luxusu a zážitků, chceme-li zůstat v této společnosti. - Chtěl jsem dát čtyři hvězdy vzhledem k jisté divadelní teatrálnosti, ale pochybnost se vloudila: co když opravdu se proti mýtickému otci nevzbouřil spolek synů, ale dcer. Je to přece už tak dávno. Nikdo už neodhadne tehdejší situaci a možnosti. Není Saless blíž k pravdě než Freud? Oficiální recenze, které ve filmu vidí problém otroctví či zotročení, míjí podle mě cíl.

plakát

Un uomo da bruciare (1962) 

Česky by název filmu mohl znamenat Člověk ke spálení, upečení (Keď ste si ma upiekli, tak si ma aj zjedzte). Mladí Taviani si tu vytkli cíl, o jehož spolnění by se mohlo polemizovat: zobrazit revolucionáře jako typ člověka, který chce zvítězit nad těmi s kterými bojuje, s těmi za které bojuje, a nad tím, kdo bojuje (tedy sebou samým). Ve hře jsou ovšem i vyšší mocnosti: dosáhnout ráje (stát se tvůrcem utopie) nebo svatosti (stát se mučedníkem revoluce). Taviani si zvolili rurální oblast a osamocený požadavek, tím se ale revolučních nárok v podstatě vzdali. Gian Maria Volonté také nebyl ještě to, co později.

plakát

V cizině (1975) 

Cizinec se nejprve chytá několika standardních bodů, rutinních, opakujících se akcí. Teprve později zkusí něco nového, co by chtěl aby se opakovalo či neopakovalo, a ono se to opakuje nebo neopakuje. Podle toho je zařazen do společností, která mu bude vždycky cizí, fremd, In der Fremde je také název tohoto filmu v němčině. Na rezisérovu syrovou poetiku jsem si již zvykl, a líbí se mi, nejenom pro svou originalitu. Co říkáte výplatě prováděné při práci?

plakát

Dekameron (1971) 

Říká se zrovna, ale bylo to před nedávnem, jsem dočetl český výbor z Korsárských spisů, Pasoliniho novinových článků, které zveřejňoval především v Corierre della Serra, po Dekameronu do roku 1975. Na vybrané příběhy z Boccaccia se tak dnes dovedu podívat jen prizmatem těchto textů. Pokud je považuji za upřímné (a mám k tomu sklon), potom vidím v jeho Dekameronu určitou neupřímnost. A vůbec už to nedovedu nahlédnout v rámci barthesovské "smrti autora", naopak v každém příběhu, v každé souloži, zde vidím jen reprodukci jeho homosexuálního ega.

plakát

Past (1962) 

Rozhodl jsem se japonské filmy střídmě dávkovat, jinak by se člověk mohl dívat jen na ně! A to by nebylo dobré, je to ještě jiná kultura, a to je dobré. Hollywood by tuto tématiku - jedná se přece o odborářský film! - zpracoval jako obvyklou plochou gangsterku: nájemný vrah majitele dolů (jak ve filmu říká přesně podle plánu rozeštve odboráře tak, že se sami zlikvidují. (Možná nějak podobně to bylo v devadesátých letech u nás.) Jediným svědkem zůstává chlapec, který o tom později podá zprávu (pokud se nenechá podplatit nebo to přežije). Japonští zombies tu nemají funkci dějetvornou, nýbrž jen eticko-estetickou. Jsou jakýmsi kořením filmu či třešničkami na dortu. Zombies zde mají mystické tělo a reálnou mysl, která umírá, když pochopí, že pravdy se nedočká a nepochopí ji ani po smrti těla... Tóru Takemicu považuji za skutečného filmového skladatele, stačí jen nevnucovat filmům svoje ego příliš okatě (jako třeba Liška či Morricone).

plakát

John Wycliffe: Jitřenka reformace (2022) 

Jeden z mála pořadů, na které se múžete na ČT (o ostatních nemluvě) se zájmem podívat. Jan Viklef (i počeštěná verze jeho jména nás k němu přibližuje) je u nás známější než mnohý jiný Angličan (samozřejmě kromě Lady Diany, ale ta byla princeznou z Walesu). Klíčovou postavou byl především pro naši reformaci, pro Jana Husa, Jeronýma Prežského a biskupy Jednotky bratrské. Dnes může přispět i těm, kdo dosud nemají pojem o evangeliu Ježíše Krista... Na druhé straně se mi forma současných dokumentů nelíbí, vnucování obrazů (přitom jsme neviděli ani jednu z jeho četných podobizen) na úkor slov, mísení historie a skutečnosti a nehodnotná divadýlka, jsou pro mě jen aktuálními televizními nešvary. Naopak pozitivně hodnotím silnou orientaci na dílo a malou na revoluci, kterou jím rozdmýchal. Další též recenze "carl.oesch", na Matěje z Janova jsem si nevzpomněl.