Správce Sanšo

Sanšó dajú se může pyšnit spoustou hezkých obrazových kompozic - práce kamery mi nejednou připomněla Hiroši Segawu -, méně pyšnit už se může ohromnou dávkou naivního idealismu, jenž je viditelný na míle daleko. Z nevyzpytatelného sluhy jménem morální ponaučení se stal špatný pán, který si necitlivě podrobil celý film. Vyjadřuje schopnost člověka zachovat si [tvrdě vkořeněné, chtělo by se říct] morální postoje bez ohledu na vnější okolnosti a položit za ně i svůj život. Tak jest vznešeně řečeno, že jsou postavy černobílé až hanba a jejich jednání příliš přesvědčivosti neskýtá. Mladík se z dlouholetého přijmutí sadomasochistické povahy / morálky rozpomenul na ideály mládí během jediného záběru a jeho resocializace z kasty otrocké do šlechtické neproběhla o nic pomaleji. Též mě fascinovalo, že mu během 10 let tvrdé otročiny nikdo nesebral (jistě ne právě levnou) sošku, kterou nosil v měšci na krku. Umím si představit filmy, u nichž by podobné nedostatky byly omluvitelné, ale film tak nerafinovaně moralisticky zaměřený by se měl opírat alespoň o uvěřitelné postavy. Za takových okolností byly nějaké mé sympatie k nim a jejich osudům vyloučeny a nebýt vizuální stránky, zapomněl bych na Sanshô dayû ještě před koncem titulků. Také je vám nepříjemný častý výskyt slova "morální"? (24.03.2008)

Úchvatná ukázka toho, jak je možné natočit snímek o tom, jaké jsou lidé zrůdy, ale přitom ještě zachovat naději na to, že to možná přece jen může být lepší. Krutost je součástí našeho života. Je to zbytečná součást, ale ono je tak jednoduché si do někoho kopnou, když on vás nechá... Silné, emotivní, a to i přes pomalé japonské tempo. (17.12.2014)

Pro mě nepopsatelné. Až tak nepopsatelné, že vykrádám několik cizích výroků, abych tenhle Mizogučiho masterpiece popsal. "One of the most emotionally painful films I've seen in recent memory. Astonishing. An absolutely beautiful story of how ideals can transcend the worst misery"..... "Devastating, captivating, elevating."..... "This film has that rare, at the same time simple and mystical beauty found only in myths or legends." Jedna z nejpamátnějších závěrečných scén v historii filmu. (21.07.2014)

Osobne milujem podobne vystavané snímky. Silno ľudská dráma, plná sentimentu a humanity, ale aj nedôstojnosti a potupy. Japonská kinematografia vie, ako šrubovať filmy. Pekne pomaličky, s nastupujúcimi aspektami toho ktorého žánru. V tomto prípade je ending srdcervúci a plnohodnotný. Lenže zvyšné, necelé dve hodiny, by nemuseli byť tak strastiplné a nudné, poprípade odradzujúce. Režisér natočil film, kde nieje núdza o príbeh, ale núdza o príbeh ktorý by zaujal celou svojou majestátnoťou. (14.02.2016)

Správca Sanšó by istotne patril v pomyselnom rebríčku najdojímavejších ázijských filmov medzi tie najvyššie umiestnené. Vlastne ma pri jeho sledovaní napadlo, prečo sa dnes nenakrúcajú s takou samozrejmosťou a bez kalkulácie také silné melodrámy. Jeden príklad z filmu: v odlúčení po dlhých rokoch počujete niekoho spievať pieseň, ktorú zrejme zložila Vaša matka, o ktorej ste si mysleli, že ju nikdy neuvidíte. Čo dokáže rozsvietenie takejto nepatrnej nádeje v ľudskej duši, aj o tom je tento film. Samozrejme odporúčania nesmerujú cynikom, ktorých podľa tunajších hodnotení nie je ťažké identifikovať. No a je aj o tom, že história Japonska nie je žiadna exotická romantika, ale rovnaká tortúra, ako všade na svete. Stačí za započúvať o textu spomínanej piesne. Život je proste utrpenie....po celé veky a všade. (24.08.2016)