Pán velryb

Jakmile se film přehoupl přes polovinu, ta tam byla nezáživnost rodinných strkanic i nechtěná komičnost ("já mám rýmu a on neumí plavat") dědečkovy školy "vyvolených". Gradující vnuččinu snahu přesvědčit dědečka, že Paní velryb doma dávno má, jsem už sledovala skrze slanou vodu a stejně tak, když mu na školním vystoupení věnovala svoje upřímné vyznání do prázdné židle. Kdo z nás nepoznal touhu po SVÉM místě na slunci?! Je to tu mockrát řečeno, ale znovu: dívenka v hlavní roli ten film udělala, škoda toho fádního začátku. (28.02.2006)

"Keď som sa narodila, nikto sa netešil." Netreba čakať vyložene magický film, ale ani takú dusivú sociálnu štúdiu úpadku kedysi hrdého národa, ako to radi robíme my, v starobylej Európe. Zvláštny príbeh prečistí dušu a zoberie nás nad oblaky, to všetko podporené veľmi dobrými hereckými výkonmi (vrátane Keishay Castle-Hughesovej), pôsobivým nápadom s veľrybami a v neposlednom rade: ako často sa nám naskytne vidieť film z úchvatného Nového Zélandu? (09.01.2005)

Tento film je především laskavý a láskyplný. A optimistický. Není to o mentalitě jiné kultury a není to ani o střetu starého a nového způsobu života. Je to o nevyhnutelném úpadku nezápadního a nekřesťanského civilizačního směru života pod vlivem pokroku všeobecného blahobytu civilizace a celosvětového globalizačního procesu. Tradiční hodnoty už většinu obyvatelstva příliš nezajímají a oddávají se naplno konzumu v rámci kapitalistického uspořádání světa. Prastaré kořeny se někdy nápadně a někdy skrytě přetrhávají a bez vláhy nenávratně usychají. Následně jsou nahrazovány povrchovou nitkou pseudokultury, která nedokáže zaplnit prázdné místo v duši a není schopna trvalých a hlubších hodnot. Naděje ale umírá vždy jako poslední. V hlavní roli je malá Paikea Apirana (zajímavá Keisha Castle-Hughes), která se vzepře dogmatům a začne naplňovat svůj předurčený osud. Dogmata a předsudky často vycházejí z tradičních hodnot a zvyků. Hlavní mužskou postavou je její dědeček Koro (sympatický Rawiri Paratene), jehož srdce přetéká smutkem nad odcizením vlastních lidí od svých kořenů. Bojuje proti civilizačnímu vývoji, aby nakonec s uspokojením přijmul novou a nevyzkoušenou cestu, která dává novou mízu jeho národu. Z dalších rolí: citlivá a laskavá babička Flowers (Vicky Haughton), otec s pocitem selhání a útěkem jako řešením Porourangi (Cliff Curtis), lehkomyslný i ochotný strýček Rawiri (Grant Roa), žák ze školy vyvolených Hemi (Mana Taumaunu), či učitelka Parata (Tahei Simpson). Často až prolomení vlastních vlnolamů dogmat a předsudků může přinést tu spásnou obrodu vlastnímu národu. A nakonec je národ schopen přijmout a udržovat ty lepší a vznešenější zvyky, které udržují jejich národní identitu a sebeurčení. A víru a naplnění. A naději. Místy film útočí na city ve větším množství. A velryby? Ta stvoření jsou fantastická. Problémy s vlastní identitou jednotlivce i celých národů jsou celosvětovým fenoménem, kde nezadržitelně, surově a bezpečně vítězí konzum bez naplnění a smyslu. (28.06.2016)

Když jsem se dodíval na Pána velryb, byl jsem pořád ztuhlý jak sibiřský ježek. Tak silné a nabité drama a zároveň i rodinný film jsem už pěkně dlouho neviděl - a že jsem jich neviděl málo. Příběh duševně špatně vychovávané a ponižované dívky (ne v tom smyslu, že by ji spolužáci šikanovali, nebo měla neúspěchy ve škole), kterou psychicky ničí její dědeček. Zatímco ona touží po uznání, on ji chce ponížit tak hluboko, jak jen se dá. U obyčejného snímku tyhle pocity nezakusíte, ale Pán velryb je něco jiného. Režisérka Niki Caroová, která v té době byla prakticky amatérkou, podala neuvěřitelný výkon a společně s Keishou Castle-Hudghesovou vytvořila monumentální dvojici, která funguje stejně úžasně jako dvojice Depp - Burton, i když samozřejmě v jiném žánru a směru. Hudba je fascinující a poodhaluje vám tajemství a zvyky Nového Zélandu. Konec sice dopadne na jednu stranu dobře, ale z druhého pohledu pochopíte, že dopadl ještě líp - jelikož pravé přátelství, láska a uznání je silnější, než cokoliv jiného - a Pán velryb to dává jasně najevo. (04.03.2009)

Silný filmový zážitok, ktorý úžasne skĺbil mágiu mýtickej minulosti s pochmúrnou súčasnosťou a z týchto dvoch prvkov, ktoré akoby tvorili kontrast, zobral to najlepšie a spojil to v jeden nádherný smutný celok. I keď neodpustím si poznámku, že možno, ak by sa to skončilo o päť minút skôr, bol by film ešte silnejší. (15.09.2008)