Příběh z Tokia

Príbeh z Tokia by sa mohol nazývať Všeobecný ľudský príbeh z akéhokoľvek veľkomesta na svete v akomkoľvek čase. Ozu asi chcel vyjadriť svojim filmom určitý posun v medziľudských medzigeneračných vzťahoch moderného povojnového Japonska a toho predtým, lenže podarilo sa mu skôr dokázať, že ľudia sú a boli všade a vždy rovnakí. Priepasť medzi deťmi a rodičmi sa vekom neustále zväčšuje a vďaka niektorým dialógom Príbehu z Tokia sa budete možno pozerať inak aj na niektorých členov vašej širšej rodiny, ktorí vám sú vďaka ich chladnejšiemu a pragmatickému prístupu nesympatickí. Niežeby sa Ozu neprikláňal na stranu rodičov, súdom by som však jeho prístup nenazval. Život natoľko čiernobiely nie je. Technické hľadisko však odlišné od našich konvencií je, akoby náhodou pokladaná kamera na rôzne miesta bytov snímala voyeristicky náhodné rozhovory bežných ľudí. Film tak získava napriek miernemu zostarnutiu autenticitu. Život starých pripomína pomalé kľudné hompálanie sa lodiek na vlnách rieky, život mladej generácie rýchliky pendlujúce medzi prudko sa rozvíjajúcimi japonskými megapolismi. (20.02.2014)

Výchozím bodem Tokijského příběhu není odcizení generované strojovou existencí velkoměsta, ale smutek usazený na dně každého člověka, který by neodplavilo všechno saké světa ani všechny slzy na něm prolité. Ve vzdalování se těm nejbližším je znát jakousi předurčenost, vyvolanou snad nevědomou potřebou zapomenout, ale ani ti, kteří šli před námi, nebyli světci. A přeci onen klopýtavý pohyb nezadržitelně se roztékajícím a znovu tuhnoucím světem, v němž se krajina proměňuje v periferii, tolik dojímá. Snad se životy nás všech spínají jen našimi vinami. (07.03.2011)

Velmi dobře a snad i věřně to vykresluje vztahy mezi rodiči a dětmi v 50. letech v Japonsku. Je to kvalitní sociální sonda do života postaršího manželského páru i do života mladých lidí kolem nich (jejich dětí a jejich snachy). Najdete si tu oblíbence i ty, které mít rádi nebudete. Jediné, co kazilo na dojmu z filmu, byla opravdu přepálená stopáž. Pokud si chcete udělat jakous takous představu o tehdejším životě odehrávajícího se kolem páru „z jiné doby“, tohle byste mohli zkusit. Dobré 3*. (15.04.2012)

Nevyhľadávam, ani neodmietam japonské filmy. Vedel som, že ma čaká dvojhodinový film nakrútený v povojnových rokoch a teda tam budú ľudia žiť v papundeklových domoch, budú sa donekonečna ukláňať a rozprávať s dramatickým akcentom, aj keď to nevyplýva zo situácie. Vedel som, že dej bude plynúť pozvoľna a nebol som sklamaný. Čakal som, že ak dej sa dá vyrozprávať troma vetami, tak aspoň dialógy budú zaujímavé. Neboli. Boli obyčajné, a vzdialene mi pripomínali reality show. Ale nebol som sklamaný, i keď nepopieram, že som od tak dobre hodnoteného filmu očakával viac. (28.04.2018)

Tokyo monogatari, to je milionář střídmosti. Na omak je filmem, který je zbavený vší rušivé stylistické ornamentalistiky, který je opracovaný do geometrické úhlednosti toho nejprostšího modu vyprávění, ale pod hakamou této ukázněnosti a zdánlivé prostoty majetnicky ukrývá ty nejmagičtější poklady všedního života; zejména pak pravdy, které se nám v moderním věku neustále oddalují. Metronomem je mu délka jednotlivých statických kompozicí a jejich duchovní přesah (obzvláště v zátiších, která Ozu zároveň aplikuje i jako formu interpunkce spojující dvě nesourodá místa), prodlužující trvání zbytnělého času (nostalgie, tikot hodin, projíždějící vlaky...) a také obraz stařecké (ne)rozvážnosti, který je stejnou měrou smutný a pokorný jako úsměvný a klukovsky vzpurný. V obou polohách je však podávaný s rovnou mírou porozumění a neuvěřitelné citlivosti, aniž by kdy, byť na sekundu, došlo ke snížení do sentimentálního útlaku. Nelze se tak divit tomu, že mnozí interpretátoři hledali v Ozuových dílech pověstný dotek zenu. Je to neobyčejně svůdný obraz obyčejnosti. Dávkovaný s rozvahou a neuspěchaně, neboť se již nemusí obávat o svůj přidělený čas. (28.05.2009)