Příběh z Tokia

Ať to beru z jakéhokoliv úhlu, nepřijde mně na tomhle rozebírání rodinných vztahů nic extra zajímavého. Nevím co ostatní tak silně uspokojilo při sledování monotónních zdlouhavých dialogů, které doprovází nepřirozený úsměv od ucha k uchu při jakémkoliv tématu. Kdybych před mámou s blaženým úsměvem na tváři řekl, že zase přibrala a k tomu přihodil příběh o tom, jak kdysi rozsedla židli, zastavil bych se až o futro. Skalní filmovej fanda se ale odradit stejně nedá a ostatní si můžou s klidem půjčit od úplně cizí rodiny domácí videa z jejich rodinných návštěv . Vyjde to zhruba nastejno:) (24.03.2012)

Zahanbující memento mori. Noriko jako ta, která má čas, aby ho z lásky pro druhé ztrácela. Dává svou přítomnost a nesoudí ty, kdo ji nedávají. Aniž by chtěla, stává se živou obžalobou slepnutí vůči podstatnému, které zachvacuje mnohé zaneprázdněné ve středních letech. Náročný, dlouho ne úplně nejzáživnější film, který se však vryje do duše a přímo nutí člověka být lepším. Jsou v něm doteky svatosti. Zábavychtivé já by zůstalo u tří hvězd, ale to já, který hledá v kinematografii průvodkyni duchovním růstem, nemůže dát než pět. [Japonská uměřenost, distingovanost a etiketa je kouzelná, ale zároveň činí film pro diváka ze Západu náročným na sledování. Ze jemnýmm úsměvem se tu skrývá celá paleta emocí, kterou našinec uvyklý hrubší expresivnosti, neumí číst. Nenajdeme tu žádné jižanské řvaní, grimasy a pohazování rukama. Na takto introvertní kulturu nejsme zvyklí. A tak dobrá půlka sdělení zůstá pro nás, kdo nejsme Japonci ani japanology, "ztracena v překladu".] (29.06.2014)

Patrně jde o Ozuův tvůrčí vrchol. Opět se dočkáme snad nejcivilnějšího pojetí filmu na světě, statických, nízko položených kamer (reflektujících typickou japonskou polohu vsedě) a natolik osobní atmosféry, že se divák ocitá téměř v roli jakéhosi voyeura. Tentokráte však v delším, obsáhlejším a plastičtějším balení. Téma je dnes platnější, než když jej Ozu zpracoval, jeho značná část je navíc plně univerzální. Potěší citlivá hudba a fenomenální herecké obsazení. Naprosto však nelze doporučit jako vstupní bránu do režisérova světa - jeho pojetí je vhodné si osvojit u snazších a kratších děl. (08.01.2011)

Dlouho, předlouho jsem Tokyo Story odsouval a furt si říkal, že někdy na něj řada prostě přijde. Ačkoliv se Ozu(ův) nejslavnější film pravidelně umisťuje na vrcholcích žebříčků všemožných top filmů historie, jeho poněkud děsivá délka v kombinaci s představou nekonečných konverzací všech přítomných postav mě strašila natolik, že jsem se prostě nemohl odhodlat a pustit si ho. Zpětně se teď na své minulé já samozřejmě koukám s úšklebkem a výsměchem. Sice se tam totiž opravdu skoro jen sedí a mluví, ale je to dobrý film. Dokonce moc dobrý film. Po dlouhé době můžu říct, že jsem viděl snímek s originálním námětem, který navíc vypráví o těch nejobyčejnějších věcech, ale daří se mu to s neobyčejnou silou. Ozu dokázal film zabalit do příjemné a nenápadné atmosféry, která mu slouží jako skvělý lep na diváka. Ten tak postupně vnímá příběh hlavních představitelů a zcela přirozeně se do něj noří a stává se jeho součástí. Nebude to patrně film pro každého. Vyprávění je pomalé, postavy téměř výhradně jen "pouze" někde jsou a tam spolu mluví. Ta síla však tkví především v tématu, v jeho lidskosti a nadčasovosti. 8/10 (16.10.2018)

Ozův nejdůležitější film, a také, pro mnohé vůbec nejlepší film všech dob (Sight and Sound). Uznaní odoborné komunity, které Tokyo Story řadí vedle velikánů média (Citizen Kane a Vertigo) je důkazem toho, že Příběh z Tokia zraje jako víno a je stále aktuální a má nadšencům, ale i divákům, co říci. Ostatně jako většina filmů mistra Jasudžiró Ozua. Na první pohled prosté, pro někoho možná až banální, záležitosti ohledně života poválečné japonské střední třídy ovšem vzbuzují více emocí, než by se mohlo zdát. Dopomáhají k tomu perfektní dialogy a jistá elegance, kterou nízko položená (a statická) kamera umožňuje. Po právu vyzdvihovaný film, který by si neměl nechat ujít žádný fanoušek kinematografie. (12.03.2021)