Příběh z Tokia

Môj prvý a pravdepodobne aj posledný film, ktorý som si od Ozu pustil. Síce mi štýlom pripadá ako taký predchodca Hirokazu Koreedu, ktorého filmy mi celkom sedia, ale tento film ma strašne sklamal. Zápletku tvorí taký civilný rozbor jednej rodiny. Čo je ok a tešil som sa na to, ale herecké výkony ma iritovali. Pôsobili veľmi neprirodzene. Takisto ma štvala kamera pri dialógoch. Najprv ich sníma z pozadia, čo pôsobí jak keby divák ich rozhovory šmíroval a to sa strieda so zábermi detailu, keď postavy hovoria skoro priamo do kamery. Čo zase pôsobí nepríjemne. Pritom takto nie sú snímane len vyhrotené situácie, čo by dávalo aspoň trochu zmysel ale aj kopa normálnych rozhovorov. Proste mi to celkovo nesadlo, jak vizuálne tak dramaticky. 4/10. (27.04.2019)

Uvadající vztahy mezi rodiči a dětmi podané velmi civilní a dojemnou formou. Zde to navíc ještě kontrastuje se všudypřítomnou japonskou, až trochu pokryteckou, zdvořilostí. Hrozně se mi líbily postavy rodičů. Zvlášť stará babička byla taková hodná a potěšilo mě, že z nich Ozu neudělal svatoušky a dal tam dědouškovu ožraleckou epizodu a narážky na jeho alkoholickou minulost. :) Bohužel to na mě ke konci bylo už příliš rozvláčné. (10.02.2010)

Mám rád filmy o vztazích rodičů s dětmi a námět tohoto snímku, i přesto, že je starý více než padesát let, je stále aktuální! Výborný dojem z filmu kazí pouze velmi pozvolné tempo, kterým se děj snímku ubírá - nebýt toho, tak neváhám dát plný počet. Naštěstí mi zpříjemnila některé zdlouhavé pasáže svými půvaby Setsuko Hara. (26.07.2011)

Tokyo monogatari, to je milionář střídmosti. Na omak je filmem, který je zbavený vší rušivé stylistické ornamentalistiky, který je opracovaný do geometrické úhlednosti toho nejprostšího modu vyprávění, ale pod hakamou této ukázněnosti a zdánlivé prostoty majetnicky ukrývá ty nejmagičtější poklady všedního života; zejména pak pravdy, které se nám v moderním věku neustále oddalují. Metronomem je mu délka jednotlivých statických kompozicí a jejich duchovní přesah (obzvláště v zátiších, která Ozu zároveň aplikuje i jako formu interpunkce spojující dvě nesourodá místa), prodlužující trvání zbytnělého času (nostalgie, tikot hodin, projíždějící vlaky...) a také obraz stařecké (ne)rozvážnosti, který je stejnou měrou smutný a pokorný jako úsměvný a klukovsky vzpurný. V obou polohách je však podávaný s rovnou mírou porozumění a neuvěřitelné citlivosti, aniž by kdy, byť na sekundu, došlo ke snížení do sentimentálního útlaku. Nelze se tak divit tomu, že mnozí interpretátoři hledali v Ozuových dílech pověstný dotek zenu. Je to neobyčejně svůdný obraz obyčejnosti. Dávkovaný s rozvahou a neuspěchaně, neboť se již nemusí obávat o svůj přidělený čas. (28.05.2009)

Takový dost obyčejný rodinný příběh o vztazích mezi rodiči a dětmi, natočený poměrně obyčejným, standardním, japonským způsobem. Na filmu bylo rozhodně něco milého, prarodiče byli nesmírně sympatičtí, u opilecké scény jsem se opravdu zasmál, ale celkově to pro mě rozhodně není klasika vystupující z řady. Hodná IMDB TOPky určitě ne. Na to jsou o dost lepší a citlivější asijské filmy. Dost mi to připomínalo Kurosawovo "ŽÍT". 65% (03.11.2011)