Příběh z Tokia

Zahanbující memento mori. Noriko jako ta, která má čas, aby ho z lásky pro druhé ztrácela. Dává svou přítomnost a nesoudí ty, kdo ji nedávají. Aniž by chtěla, stává se živou obžalobou slepnutí vůči podstatnému, které zachvacuje mnohé zaneprázdněné ve středních letech. Náročný, dlouho ne úplně nejzáživnější film, který se však vryje do duše a přímo nutí člověka být lepším. Jsou v něm doteky svatosti. Zábavychtivé já by zůstalo u tří hvězd, ale to já, který hledá v kinematografii průvodkyni duchovním růstem, nemůže dát než pět. [Japonská uměřenost, distingovanost a etiketa je kouzelná, ale zároveň činí film pro diváka ze Západu náročným na sledování. Ze jemnýmm úsměvem se tu skrývá celá paleta emocí, kterou našinec uvyklý hrubší expresivnosti, neumí číst. Nenajdeme tu žádné jižanské řvaní, grimasy a pohazování rukama. Na takto introvertní kulturu nejsme zvyklí. A tak dobrá půlka sdělení zůstá pro nás, kdo nejsme Japonci ani japanology, "ztracena v překladu".] (29.06.2014)

Nejsem si úplně jistý jestli mě to náhodou nezaujalo z naprosto odlišných (a vlastně nechtěných) důvodů než bylo zamýšleno, ale přesto, že mě to jakkoliv neodvařilo, musím naprosto chladně konstatovat, že to bylo svým způsobem fakt krutopřísné a těch objektivních 5 rudých hvězd si to zaslouží. Respekt. (26.11.2015)

Jasujiro Ozu natočil nesmírně pomalý film, jehož děj by se dal smrsknout do jedné, nepříliš rozvité věty. Jeho hlavní síla ale tkví v lyrismu, ne nepodobnému raným filmům Jasného či Vláčila z 50. let. Pozoruhodné jsou z dnešního pohledu detaily, které ilustrují Japonsko po 2. světové válce: ať už zlom tradiční/moderní kultury (patrný např. v oblékání), nebo rozpor internacionalizované emocionality a zdvořilosti (což je i jedno z témat snímku). Z hlediska stylu mě asi nejvíc překvapilo, že většina záběrů je snímaná z úrovně pasu (nebo ještě níže) - motivací si nejsem vůbec jist, ale každopádně je to neobvyklé. (19.04.2023)

Japonci vedia, ako natočiť vzťahové filmy. Rôzne rozoberačky postáv, ich vzájomné prepletenia, problémy, strasti, dni šťastné a aj tie menej. PRÍBEH Z TOKIA je možno tým najvzorovejším príkladom tohto druhu filmu. Ale nie tým najlepším. Snímok sa vlečie a jeho minutáž 136 min to ešte viac znásobuje. Vzájomné vzťahy medzi rodinnými príslušníkmi niesu ani zaujímavé, ani zaujímavo podané. Len ďalšie preceňované dielo. (27.10.2015)

Scénáristicky špatná a herecky zapomenutelná cesta do Tokia za poznáním rodičovských vztahů. Příběhově slaboučké a celé se to tvářilo falešným dojmem, díky uměle nahozeným úsmevův. I když se mi několik scén líbilo a natočené to bylo pěkně, po zhlédnutí mi nijak nezůstal v hlavě a zeptal jsem se sám sebe, jestli je to ten slavný Příběh z Tokia, 3. nejlepší film všech dob? (24.08.2012)