Oněgin

Neveršovaný Oněgin je pro mě poloviční Oněgin. Navíc mi charaktery postav přišly hodně podobné, v knize jsem je vnímal víc rozdílně (hlavně Taťjánu a Olgu). Zajímavý je střih - hlavně v 69. minutě, kdy se Taťána otevřením dveří přenese o několik let a několik set kilometrů dál. A neotřele působí i Oněginovy reflexní pohledy. (02.01.2013)

Zejména herecký výkon Ralpha Fiennese dělá z toho -trochu neprávem u nás opomíjeného- dílka zajímavou adaptaci literární předlohy. Sice se nejedná o věrnou adaptaci, ale základní dějová kostra mu odpovídá. Co však je zdaleka nejdůležitější a bez čeho bych film poslala do .... to je základní myšlenka. Ta je čistě a křišťálově zachována a naopak je ještě filmově vytříbena, dokonce nabídla Fiennesovi další prostor pro hereckou improvizaci. Je prostě Oněginem se vším všudy. Film je vynikající i po stránce režijní, kameramanské a hudební. Stylizace postav a tváří je velmi náladotvorná a slova ta sice jsou důležitá, ale v tomto díle hraje především výraz hlavních hrdinů, hudba, kamera ale to už se opakuji. Tak trochu evropský, tak trochu ... A báječný. (18.12.2004)

Nevěřila jsem vlastním očím, ruská klasika Made in USA. A jímala mě hrůza stejně jako Barta. Alexandr Sergejevič Puškin, můj druhý nejoblíbenější klasik Ruska ( Michail Jurjevič Lermontov je neotřesitelně první). A nevěřila jsem vlastním očím podruhé, překvapivě výborné zpracování. Navíc, jako bonus, mě velmi potěšil nádherný hlas Jitky Ježkové propůjčený krásné Liv. Dokonce jsem ve svém nadšení, ochotna odpustit i hodně nepřesný překlad dopisu, který znám dodnes nazpaměť, a to jak v češtině tak v ruštině. (14.09.2005)

Na tuhle klasiku asi nikdy nebudu. Nemám rád dobu, ve které se odehrává, ani odpornou smetánkovskou kulturu té doby. A předlohu neznám, ale umím si představit, že by se celá stopáž dala rozumně srazit na 30-ti minutový snímek a přitom bychom nepřišli o nic důležitého.. Po skončení utahaného filmu mám pocit, že se za celou dobu vlastně stalo celkem prd. Ale za Fienese a Oněginův posměšný a znuděný postoj k tehdejší společnosti dávám alespoň jednu. (24.02.2014)

Málokdy se takto silný příběh, navíc ještě z pera jednoho z nejslavnější ruských romantiků, povede se všemi emocemi, které v člověku vyvolává, přenést na plátno. Martha Fiennes se nesnaží o doslovnou kopii, což filmu samozřejmě jenom přidává, například ve výborných prostřizích Evžena a Taťány s píšících nebo čtoucích dopis a jejich reakcí se záběry na běžícího posla. Stejně tak velmi mile překvapí první scéna Oněgina jedoucího za svým umírajícím strýcem, černé koně, černý kočár, v pozadí bílý sníh a do toho se teprve dozvídáme o strýcově smrti a to nejen záběry na zhýčkaného hlavního hrdinu v přepychu Petrohradu, ale zároveň i jeho komentářem, který přesně vystihuje jeho postoj k celé události i k životu. Velmi dobrou kameru doplňují skvělé herecké výkony nejen Ralpha Fiennese a Liv Tyler, ale třeba i Tobyho Stephense v roli Lenského. A hlavně z filmu pořád cítíme všechny ty emoce, snahu o rozum, boj proti konvencím, náhlé změny pocitů, sílu dopisů i jednoho rozhodnutí. (13.02.2011)