Ame agaru

Ako keby na sklonku života potreboval Kurosawa písať o pekných veciach. O ľudskosti. A namiesto akcie a tragédie sa utiekal k jemnosti a ľahkému humoru. Mrzí ma že nenatočil všetko čo natočiť chcel. V jeho prevedení mohol tento film zarezonovať ešte viac. Ale Koizumi odviedol dobrú prácu. Snaží sa zachytiť atmosféru a formu majstra a nenásilne prezentuje milý príbeh starnúceho ronina s dobrým srdcom. Prostredie koexistuje s postavami a postavy samé sú archetypmi na ktoré sa dobre pozerá a ktoré spĺňajú presne to, čo sa od nich vyžaduje. Je to príjemný žánrový oldschool. Takých akých veľa nie je. Po dopozeraní zostáva veľmi príjemný pocit. Á tá hodinka a pol ubehne doslova ako voda. Jeden z tých malých veľkých filmov. Pre fanúšikov žánru povinnosť. (13.08.2020)

Poměrně dlouhé záběry bez detailů (vše od polocelku k celkům) vytvářejí jakási malá dramata uvnitř sama sebe, ale navzájem se neovlivňují a necítí potřebu kompletovat velký, mýtický příběh. Zřetelně tu nejde o vyprávění (film klidně opustí na několik minut hlavní postavu ve prospěch pokecu o stolu). Jde o to vyloudit náladu. Souvisí to s respektem k samurajskému kodexu, skoro až s jeho demýtizací. Mistři nemají podobu božských wu-shu artistů, naopak litují, pokud někoho zraní, a ctí zásady disciplíny a sebekázně. Jinými slovy, začleňuje vyčleněné a směřují k (sociální) rovnosti. (15.09.2008)

Pro mě osobně to byl zásah do jednoho z nejdůležitějších orgánů mého těla. Tím je pochopitelně srdce a pak je druhá část, která se skrývá v naší duši a svědomí. Neznám jejich tradice, jejich zápasy, členění do společenských vrstev, jejich meče, jejich vznosné a nádherné hory, jejich déšť........... Určitě to nebyl dějově složitý a náročný film, přesto vypověděl mnohé a dlouho se mně nestalo, abych ronila slzy při tak při okouzlujícím hudebním podkresu. Věřte mi a to nemyslím to jejich bujaré veselí v úvodní části. Když napíši, že se cítím zase něčím obohacena, tak to bude znít pateticky, ale je to tak. Ihei Misawa s Tayou musí být velmi šťastný pár........a skláním se před Masaru Sató ! (02.12.2015)

Taková jemná masáž duše. Dílko je veskrze pozitivistické a lidumilně pojaté, zcela souhlasit mohu se Shadwellovým tvrzením, že "...začleňuje vyčleněné a směřuje k (sociální) rovnosti...". Scénář napsal Akira Kurosawa a jeho rukopis je docela patrný - jako mnoho jeho souputníků má sklony k určitému rovnostářství (byť k radikální levicovosti jiných má poměrně daleko), jako vždy se však vyhýbá banalizované prezentaci "hodní chudí vs. zlí bohatí". Jde o malebnou utopii, která dává ochutnat, jak neuvěřitelně málo by stačilo, aby bylo na světě lépe (a neobtěžuje se zbytečně vysvětlovat, proč to tak ve skutečnosti není a nebude). Prostředí, sestávající ze dvou základních prvků, jimiž jsou hory a déšť, připomíná člověku jeho nepatrnost a umocňuje pocity sounáležitosti. Btw předpokládám, že tento snímek inspiroval Yojiho Yamadu k natočení jeho samurajské "trilogie" (byť se v této souvislosti uvádí spíše Ronin-Gai Kazua Kurokiho). Roli lorda Shigeakiho ztvárnil Shiro Mifune, syn legendárního otce. Obecně podobně idylickým filmům příliš neholduji, ale toto je doslova filmová poezie a ani na vteřinu jsem nezvažoval jiné hodnocení... (30.08.2009)

Zapomeňte na uřvané agresivní samuraje, které ztělesňoval Toshiro Mifune. Samuraj z tohoto filmu je totiž mírný, skoro až budí dojem starého ňoumy, který se za vše jen omlouvá a samurajské řemeslo neovládá. Pozor na první dojem! Tento film není nijak překombinovaný. Není zde kladen velký důraz na dějový spád. Je zde spousta dlouhých pasáži, věcí, které děj zdržují, retrospektivní vyprávění atd. Tyto tradiční japonské nešvary však vůbec nevadí. Divák se baví citlivou hudbou a stejně jako hlavní postavy si uživá hezký den, slunečné počasí a kochá se nádhernou okolní krajinou. Velmi milé překvapení! (13.09.2010)