Sladký čas Kalimagdory

Surrealisticky laděný snímek o neslučitelnosti přirozeného, přírodního rytmu s tím konvenčním, společenským předkládá divákovi již svými prvními obrazy novou životní formu: mladík Jonáš na ploše jediného kalendářního roku prochází celou cestou lidského bytí – od dětství po stáří. Nejde však o výjimečnou odchylku, nemoc nebo zmocnění, ale o střípek neznámé mythologie, na niž tuto anomálii povyšuje především příchod druhého, podobně disponovaného člověka – Damby. Kolik jen je takových a odkud přicházejí? – Slibný námět zpracoval Leopold Lahoda opravdu nevšedně: dominanty jednotlivých životních období vyhranil do krajnosti, a hrdinu tak obestřel mlhovinou šílenství. Chorobná hravost dětinství se přelévá v nezkrotnou živočišnost léta, aby se uzavřela nezvladatelnou ospalostí podzimních týdnů, která již předjímá zimní spánek. Zatímco Damba možnou nestabilitu v proměnách rozřešil tak, že se hned po probuzení začíná důsledně vztahovat k létu, Jonáš se každým svým krokem míjí se světem, v němž se pohybuje, a své místo si musí vyvzdorovat – než o ně zákonitě přijde: s trpkou pravidelností klame všechna očekávání. S létem ztrácí svou dětskou nevinnost a nechávaje se ochočit, odchází, aby prosníval svůj zimní sen v náručí své vysněné Kalimagdory. (21.03.2024)

Prvých 15 minút zaujímavých a hravých. Bol som neuveriteľne natešený, že uvidím niečo nové a krásne - minimálne formálna stránka a načrtnutie príbehu tomu nasvedčovali. Posledných 5 minút s príchodom Magdy Vášáryovej je nádherných a poetických. Až mi bolo ľúto že jej vo filme nebolo viac. A zvyšok? Zvyšok je zlepenec scén, situácií a póz, ktoré ma unavovali a znechucovali. Hlavný hrdina nebol natoľko charizmatický aby utiahol celý film a snaha o nejakú psychológiu sa tiež nekonala. Nečítal som knihu, takže neviem posúdiť do akej miery je to film Laholu a do akej Weissa, ale pravdou je, že ma film dosť sklamal. Slovenské filmy na prelome 60 a 70 rokov mi prídu strašne neúprimné. Bez duše a bez emocionálnej hĺbky. Možno že je to len mnou, ale pre takého filmy som nikdy nemal pochopenie a asi ani mať nebudem. Najviac ma mrzí, že to naozaj vyzeralo zo začiatku pekne. (04.06.2012)

„Miluji dveře. Každé vedou jinam a netuším, co je za nimi." Neřekl bych fantasy, jelikož magie zde není. Což ale neznamená, že samotný snímek není magický. Jde spíše o podobenství. Poetický příběh, v němž mladý muž Jonáš prochází ročními obdobími tak, jako člověk od narození prochází jednotlivými životními etapami. A když přijde stáří, podzim života, je čas najít si místo k dlouhému a nerušenému spánku. Hravost, barvy, život, vášeň, ale i vztek, zadumanost, nevrlost. Jedna z nejpůvabnějších scén se odehraje pod stolem a asi nejlepší je jaro, kdy ztřeštěné Jonášovo chování nemá hranice. A tichá zima v horách s útulnou chalupou je jako medvědí brloh, kde lze odpočívat až do jara. Ostatně Jonáš nezestárnul ani o chlup, ale vytvořil si patřičné tukové zásoby jako medvěd, aby zimu ve zdraví přežil... (06.05.2021)

Občas je to velmi špatné - střih, dramaturgie záběrů, herectví - někdy je to trapné. Občas v tom probleskne vizuální psychedelie šedesátek, jak ji znám třeba ze Zvětšeniny, nebo Zazie v metru - ale je filtrovaná západním Německem - stejná alej jako v začátku Fassbinderova Roku se třinácti úplňky - je to Mnichov? Pěkná je hudba: veselý bigbít; hlavní téma se chytře mění podle ročních období. Weissův text jsem četl, je to pozoruhodná věc - má taky svoje nedostatky - v logice, motivacích, výstavbě. Myslím, že Laholův konec je víc o biorytmu, než Weiss - vůbec je film v epizodě zimy nezvykle napínavý - i kvůli "Magdě" - byla předtím u moře, že je tak snědá-)? Rozzáří obě scény v nichž je-). Jo - a začátek zase trochu zavání etologií - ale to tak silné není. Pozoruhodný film! (27.12.2011)

Experimentálně laděný snímek, kterému dominuje poetický duch surrealistických šedesátých let. Mladý hrdina Jonáš (Rudiger Bahr, skvěle namluven Ivanem Mistríkem) se během čtvero ročních období mění od rozverného dítěte až po nevrlého a spánkem unaveného člověka. Symbolika v tomhle ohledu je podobenstvím života samého. Zvláštní obrazy, erotická atmosféra, hravá a velmi nápaditá kamera. Film vznikl v koprodukci s tehdejším Západním Německem, děj je však metaforicky situován kamkoliv. Předloha byla napsána podle knihy Jana Weisse Spáč ve zvěrokruhu, kterou si musím brzy sehnat. Škoda, že režisér Leopold Lahola brzy po natáčení zemřel ve věku 49 let, moc by mě zajímala jeho další tvorba. Pěknou roli zde má Magda Vašáryová, jejíž krása je stejná jako u Markety, kterou dotočila o rok dříve. Všechno tohle je pak zabaleno do komfortního, barvami hýřícího vizuálu, u kterého bych šedesátá léta nehádal ani náhodou. (02.06.2021)