Tókjó no chorus
Tokyo Chorus
Obsahy(1)
S hrdinou Šindžim se v první scéně potkáváme ještě ve škole během tělocviku a loučíme se s ním v obklopení týmiž spolužáky ve scéně poslední, přičemž v obou případech je Šindži stavěn do paralely s charismatickým učitelem Omurou, přirozenou autoritou i hravě sebeironickou osobností. Takovým je i sám Šindži, otec několika dětí – a zároveň zaměstnanec, který se nebojí v boji za morální princip vzepřít svému nadřízenému, což ho stojí pracovní místo. Co by se ovšem mohlo jevit jen coby jeho příběh, je ve skutečnosti i příběh Šindžiho manželství s podobně silnou Emiko, kdy oba musejí čelit nové životní situaci… (Letní filmová škola)
(více)Recenze (5)
Bývá-li TOKIJSKÝ SBOR označován za veselou tragédii, je to dáno nečekanou směsí rétorických, vyprávěcích i stylových technik, které se Ozu a Noda rozhodli využít. Jako klíč k příběhu o manželství, nezaměstnanosti a sebeúctě totiž zvolili právě komediální schémata – čímž sociálně kritické aspekty svého filmu nikoli oslabili, nýbrž posílili. ___ Na jedné straně je film rámován tvarující školní zkušeností. S hrdinou Šindžim se v první scéně potkáváme ještě ve škole během tělocviku a loučíme se s ním v obklopení týmiž spolužáky ve scéně poslední, přičemž v obou případech je Šindži stavěn do paralely s charismatickým učitelem Omurou, přirozenou autoritou i hravě sebeironickou osobností. Takovým je i sám Šindži, otec několika dětí – a zároveň zaměstnanec, který se nebojí v boji za morální princip vzepřít svému nadřízenému, což ho stojí pracovní místo. Co by se ovšem mohlo jevit jen coby jeho příběh, je ve skutečnosti i příběh Šindžiho manželství s podobně silnou Emiko, kdy oba musejí čelit nové životní situaci… V čem přesně má spočívat veselost podobně bezútěšného námětu? ___ Inu, jestliže zarámování do školní zkušenosti a vzpomínání na unikavost školních let dává příběhu formu (špatné) vzpomínky, je to na druhé straně Ozuovo stylistické uchopení v duchu hollywoodských slapstickových komedií, co tu podobně jako v Lloydových nebo Chaplinových celovečerních filmech zasazuje tragické události do komických souvislostí. Tato dvě jména jsem nezmínil náhodou, protože jakkoli by se mohlo zdát, že Ozu komický důraz postupně oslabuje, ve skutečnosti se přesouvá od návaznosti na lloydovskou situační komiku (v první půlhodině) k návaznosti na chaplinovskou sociálně individualizující komiku (v třetí půlhodině). ___ Opravdu posmutnělá je přitom prostřední třetina, kde je dramatické těžiště nikoli v konfliktu ve firmě (první třetina) ani v konfliktu s vlastní hrdostí (třetí třetina), ale ve vztahu k dětem. Dětem stěží srozumitelná situace obou manželů je nejdříve konfrontována s finančně náročným slibem synovi a následně finančně náročným onemocněním dcery, přičemž ani jedna z těchto situací nelze vyřešit uskromněním se. Mladí manželé přitom napříč filmem i napříč situací hledají nejen cestu z finanční tísně, ale především novou cestu k sobě navzájem, k revizi principů sebe/úcty i ke své společné budoucnosti. ()
Ozuova láskyplná réžia a vnútorné súznenie s postavami a svetom pri vedení hercov v jeho ranných filmoch má moc nastoliť krehkú duševnú harmóniu. Je v nich čosi veľmi ojedinelé, čo vyviera pri neokázalých pomalých jazdách kamery i rozvážnych obrazoch, skúmajúcich pohyb ľudského života každodennosťou na ose medzi smútkom a veselosťou. Možno je to vlastná vôňa, zložená zo zmesi mestských pachov, slnečných lúčov, varenej ryže a domova. Jedinou "výčitkou" sú jasné známky toho, že Ozu svoje schopnosti vytvoriť plastické simulakrum reality ešte len začína rozvíjať a jeho nové podoby sú prísľubom budúcnosti. 85% ()
Svěží, hravé dílko mistra všední poetiky. Zápletka je jednoduchá - Shinji Okajima se zastane kolegy, kterého se chce firma těsně před odchodem do penze zbavit a o místo nakonec přijde i on sám. Vzhledem k tomu, že musí živit rodinu, začíná typický koloběh těžkostí... Ozu se nenásilně zamýšlí nad problémy běžného člověka a s nesmírnou lehkostí je podává tu jazykem grotesky, tu silným citovým momentem, přičemž oba způsoby mají tendenci se navzájem umocňovat. Typický režisérův rukopis ("sedící" kamery, přísná kompozice záběrů...) je zde již znát, není však zdaleka tak striktní jako v pozdějších fázích tvorby a dočkáme se tak i filmařských postupů, které Ozu později téměř zcela zavrhl. Stojí za to už jen kvůli sedmileté(!) Hideko Takamine, která bohužel koncem loňského roku zemřela - z dětských hvězdiček obvykle velcí herci nebývají, nicméně tato dáma patřila mezi nejzářnější výjimky. Ještěže filmy zůstávají alepoň o chvíli déle než člověk... ()
Kvalitne vystavaná dráma o mužovi, na ktorého sa pozeráme od konca školy až po jeho rodinný a pracovný život, hreje pri srdci a funguje aj pri opakovaných pozeraniach. Vzopretie sa šéfovi vyzerá veľmi nejaponsky. Prvky grotesky tu znejú komicky, ale nikdy neberú miesto dráme, ktorá je stále prítomná. Príbeh znie ale možno príliš pozitívne, aby som siahol po vyššom hodnotení. ()
Už v němých snímcích prokazuje Ozu velký talent pro vedení herců, včetně těch dětských. Díky tomu se na film dívá dobře i ve chvíli, kdy servíruje melodramatické momenty s větším nadhledem než bylo tehdy zvykem. Přesto jsou právě dialogové scény a propojení audia s vizuální složkou tím, co ze slušného režiséra nakonec udělalo velikána a já to zde z pochopitelných důvodů nenalezl. ()
Reklama