Million Dollar Hotel

Nenechte se odradit faktem, že scénář k tomuhle Wendersovu filmu psal ten angažovaný trapák "Bono" ze sračkoidní kapely U2. Film je to totiž existenciálně silný, vizuálně nádherný, poetický, hluboký a... zkrátka geniální. "Bona" od té doby, co jsem film viděl poprvé, už nepovažuju až za takového trapáka, a jeho hudba už mi nepřipadá tak sračkoidní. Meditativně nostalgický příběh skupiny podivínských a více nebo méně šílených individuí, obývajících zašlý hotel na okraji centra Los Angeles, podbarvený krásnou meditativně nostalgickou hudbou. Hlavním pilířem filmu je fantastický a strhující výkon Jeremyho Daviese, kterému zdatně sekundují například zvláštní (opravdu hodně "zvláštní") agent FBI Mel Gibson, pátý člen The Beatles Peter Stormare, v malé (ale výrazné) roli Julian Sands (jeho replika o umění je trefná) a ve své životní roli i ošklivá transka Miloš "Milica" Jovović, která se tu ovšem famózně blýskne v roli psychicky labilní pouliční holky, ve které jí to místy přiznávám docela slušelo (respektive tahle role jí slušela/sedla jako ulitá). Film, který mě nikdy neomrzí a nebýt Lisbon Story, byl by mou Wendersovou jedničkou. (12.03.2014)

Úvod je myslím si hodně podařený, při "život je to nejlepší, plný magie, krásy, možností, a...televize" malinko mrazí. Tom Tom mi nicméně někde v půlce začal být hrozně protivný, zachránil se až bubláním do coly před užaslým Skinnerem. Hezká zmagořelá atmosféra, Milla Jovovich a krvavý ruce na konci tenhle film jednoznačně posunujou od škatulky "divný" k "zajímavý". (31.12.2007)

Tak, mne sa tento film veľmi páčil. Hoci jeho záver vieme už na začiatku, páčila sa mi tá zmes podivínov, bláznov a kadejakých indivíduí a niektoré hlášky. Sem-tam to bolo aj vtipné a celé mi to prišlo fakt super. Herecké výkony Mela Gibsona, Milly Jovovich a hlavne Jeremy Daviesa boli fakt úchvatné. Hudba od U2 mi padla ako uliata, mám rád ich hudbu a Wim Wenders nakrútil ďalší skvelý film. (06.01.2014)

Ve Wendersově „miliónovém hotelu“ se asi nikdo nezabydlí snadno. Je to zcela jiný svět než ten vzdušný berlínský, v němž se všechny sny, myšlenky a pocity slévají v jedné osvobozující polyfonii doléhající k sluchu andělských posluchačů. Je to svět klaustrofóbní – a každá vyslovená i myšlená věta k jeho uzavřenosti přispívá. Interiér, který místnosti skládají, připomíná podobnou zaprášenou knihovnu jako antikvariát, do něhož chodí Eliška, a jeho obyvatelé mohou nejednomu čtenáři připadat jako nerozřezané knihy. Pomalu se rozvíjející příběh stále vzdaluje potřeba zorientovat se ve všech těch gestech, pohybech a umanutostech, v celé té několikanásobné „hře na…“. Každý dojem z proniknutí povzbuzuje k dalším pokusům dešifrovat celou tu hieroglyfickou kompozici, byť se tím drama stále důsledněji znečitelňuje, a podobně působí i všechna vykročení z hotelových dveří: to světlo za nimi neodkrývá o nic víc než všechny ty masky. – Než jsem se rozdýchal, měl jsem dojem, že je film jen skicou nějakého budoucího díla – srovnatelně zásadního pro Spojené státy americké jako Nebe nad Berlínem pro Evropu. Že je to soubor poznámek, plno náčrtků a zkusmých ohledání. Zvláště mi nevyhovovala hudba – coververze Reedovy písně Satellite of Love srozumitelně vyjádřila, komu měla být svěřena. Také bych osobně přivítal jiné obsazení, jakkoliv jsem si postupně na ústředního hrdina i na netypického vyšetřovatele zvykl a svým způsobem si je oba oblíbil. (19.02.2024)

Tento film asi jen tak někoho nenadchne. Příběh vyšetřování smrti podivným detektivem v prostředí zrušenýho hotelu, který obývá plno šíleně pošahaných obyvatel. Celé to s obrazy, rozvláčným dějem, U2, zradou, dlouhými dialogy o ničem, záběry z knihkupectví, smutným koncem, televizním štábem, Tom-Tomem, kterýho sem nepochopil a jeho láskou k psychedelické Eloise tvoří nevšední zážitek. (04.03.2009)