Ašik-Kerib

Farba granátového jablka, bola pre mňa vizuálnym podobenstvom, ktorému som nerozumel, ale ktoré na mňa spravilo dojem. Veľa krát sa totiž nevidí, že by film, ktorý využíva expresívne herectvo, vizuálne bohaté kostýmy a je snímaní ako fotografia, prebudil záujem o kultúru o ktorej týmto nezvyčajným spôsobom pojednáva - v tomto prípade to bola kultúra Arménska. Posledný film Sergeja Paradžanova - Ašik - Kerib je ladený do podobného štýlu, ale na rozdiel od Farby ma nechával v mnohých miestach chladným. Nedá sa mu uprieť pôsobivosť. Rozhodne čo sa týka hudobnej zložky ma film neuveriteľné tempo, ktoré v kompozícií obrazov a scudzovacích efektov(samopal, kamera) nenudí a určitým spôsobom ironizuje a baví. Filmy ako tento majú rozhodne svoj význam - už len preto, lebo podobne ako je tomu pri umeleckých dielach, tam tvorca dáva viacej osobného, a kamera je len prostriedok ako vzdať svojimi úvahami hold jednej krajine, kultúre a jej histórií a vplyvu. To všetko sa tu odzrkadľuje a to všetko tu pôsobí na divákové zmysly. V tomto prípade záleží jedine na tom, ako sme naladení pri sledovaní filmu. Ak totiž necháme celý ten vizuál a hudbu zarezonovať našími zmyslami môžeme mať z filmu neuveriteľný zážitok. Ak nie tak budeme veľmi sklamaný. Ja som zostal niekde na pol cesty. (22.02.2012)

Jednoduchý příběh cesty za láskou mladého hudebníka, který musí překonat nástrahy osudu i soka. Obrazy jsou silně estetizované, prodchnuté nejrůznějšími symboly, ikonografií islámu i křesťanství, folklorními motivy, ale také samopaly nebo závěrečnou kamerou. Hezky se na to dívá, ale já netvrdím, že bych je pochopila. (04.01.2011)

Projekce filmu Ašik-Kerab na LFŠ 2007 byla čistá ukázka totální dehonestace filmového umění. Organizátoři kdesi vyhrabali kopii s potlačeným arménským zněním, které bylo překrývané ruským voiceoverem a do češtiny byl film simultáně tlumočen přes sluchátka, přičemž překladatelka se evidentně dopředu nepřipravovala. Výsledkem tak byl neposlouchatelný jazykový mišmaš. Neschopnost (či snad nechuť/nedostatek snahy?) organizátorů sehnat kvalitní kopii hodnou díla tak významného tvůrce, jakým byl Sergej Paradžanov, a zajistit tomu odpovídající překlad, mě tak rozčílila, že jsem se dobrou půlhodinu nemohl na film pořádně soustředit. Samotný Ašik-Kerab pokračuje ve stylu Barvy granátového jablka (Sajat Nova) - tedy jakási filmová obdoba výtvarné koláže. Zdá se mi však, že Paradžanov v tomto případě poněkud ujel, vytváří tak trochu parodii své vlastní tvorby a umělecký zážitek není tak silný jako u jiných režisérových filmů. _____ P.S. Roku 2003 vydala společnost Ruscico DVD s údajně velice kvalitním obrazem a možností nechat film v původním znění a navolit si titulky ze 13 možných jazyků. Viz zde. Organizátoři LFŠ, jděte do prdele! (29.07.2007)

0/10 Lyrický příběh ze středního východu o strastech chudého hudebníka, který kvůli lásce k vyvolené dívce musí odejít z vesnice sehnat peníze, aby ji mohl pojmout za manželku. Cestou se střetává s nejrůznějšími lidmi dobrými i méně dobrými, ale se svým hudebním nástrojem a produkcí je všude vítán s otevřenou náručí, takže si zahraje na pohřbu, na svatbě i pro bohatého šejka, aby se v den její chystané svatby s jiným triumfálně vrátil pro svou vyvolenou. Film není ani tak zajímavý příběhem – ten tam téměř absentuje – ale spíš představením kultury, tanců, zvyků, hudby, oblečení a masek exotického světa na pomezí islámu a křesťanství. K celkovému pochopení symboliky a chování některých zúčastněných mi ale chyběla dostatečná znalost místních poměrů, takže celkový zážitek z filmu byl poloviční oproti podobnému slovenskému snímku Kubo z prostředí mně bližšího. Například „střelba“ z hraček v harému, výměna vousů nebo mrtvý kerib zaházený maňásky jsou jenom zlomkem pro mě nepochopitelných filmových výrazů a domnívám se, že čím dál od místa vzniku, tím to bude s interpretací problematičtější. (26.09.2008)

Paradžanov sa tu evidentne neberie vážne. Za 73 minút sa tu toho veľa neudeje, je to klasická rozprávka, ako z tisíc a jednej noci. Podstatná je mizanscéna, ako prehliadka orientálnej kultúry. Všetci tu sú tak trochu blbečkovia, čo je súčasťou štylizácie. Vzhľad hlavného hrdinu pripomína nejakého mafiána, prisťahovaného na Slovensko z Balkánu. Inak je tu množstvo milých zvieratok ako somáre, ťavy, ovce, kravy atď. a postavy si radi odliepajú a naliepajú umelé fúzy a bradu. A strieľa sa z fakeových samopalov. (24.05.2015)