Vetřelec: Romulus

Prekvapivo to pracuje s motívmi tak Alien ságy ako aj Prométea (hlavne to druhé je osviežujúce, nebyť toho idem o hviezdu nižšie), remeselne je to výborný horor, je tu extrémne množstvo face huggerov a xenomorphov, viac to ale pripomína videohru ako film a mytologicky to ságu nikam neposúva (posledný potvorák je ale mňamózny). Postavy sú nesympatická banda imbecilov (ale aspoň to už nie je partia vedcov s rovnakým správaním ako v predošlých dvoch častiach), ústredná hrdinka je meh (suverénne najslabšia final girl v ságe), príbeh to veľmi nemá (nehovoriac o zápletke - prečo Weyland-Yutani nechali Romulus len tak plávať obežnou dráhou?) a je to skôr o naháňaní macguffinov a videoherných scénach, kde musia hrdinovia preliezť miestnosť, aby nezobudili facehuggerov, či v beztiažovom stave prejsť miestnosťou pomedzi lietajúcu kyselinu. Dobrá žánrovka a zábavná jednohubka, ale radšej by som si dal vyústenie ságy Prométea. (14.08.2024)

Jasně, v jádru je to, jak tu ostatně píší i jiní, dost nesourodý pejskokočičkovský slepenec, který ne vždycky působí kdovíjak přesvědčivě (citace ikonických hlášek z předešlých vetřelčích filmů jsou vesměs dost jalové), ale obsahuje až příliš výtečných scén a svébytných režijních nápadů, aby se to dalo celé jednoduše odstřelit jako vypočítavý korporátní rehash už jednou (stokrát?) viděného/slyšeného. Úvodní scéna s nalezením kukly, slastně pomalý build-up s příletem na odstavenou vesmírnou stanici, vynoření se xenomorfa z kokonu-vulvy (zatímco se jedna z hrdinek pokouší v panice otevřít zamčené dveře), over the top kyselinové zero G, finále, u kterého jsem si napětím málem okousal všechny nehty. Alvarez mi také konstatně dělal radost tím, jak chytře pracuje s předjímáním budoucích dějů skrze bezeslovnou obraznou symboliku – jako v okamžiku, kdy stanice, k níž se hrdinové pomalu blíží ve své lodi, zničehonic zakryje slunce-zdroj nadějí, nebo když si jeden z hrdinů při návštěvě stanice prohlíží znepokojivý detail na reprodukované malbě (Michel Serre, Vue de l'hôtel de ville de Marseille pendant le peste de 1720), na němž dítě saje z prsu mrtvé matky (na hromadě bledých těl pokosených morovou epidemií, brrr). Od doby, kdy jsem hrál Alien: Isolation, jsem si přál něco podobného vidět i na plátně – a Romulus, který z tohodle děsuplného herního majstrštyku nepokrytě čerpá snad nejvíc ze všech vetřelčích značek, mi tohle přání vlastně vcelku vrchovatě splnil. Za zmínku stojí i solidní Wallfischova hudba (skladba The Offspring zní jako něco od Anny Thorvaldsdottir) a skvělá Cailee Spaeny, která tu vypadá úplně jako Ellie z The Last of Us 2! Spoileroidní P. S. Nečekal jsem, že by tady docházelo k nějakému zásadnímu obohacení rozšířené vetřelčí mytologie, ale stalo se! Baví mě myšlenka, že černý mutagen, který Ridley Scott představil v Prometheovi, původně pochází z vetřelců – a že Inženýři, přinejmenším tedy ti, kteří vystupují v Prometheovi (jakýsi temný kult smrti, který se fyziognomií dost lidí od Stvořitelů v Alien: Covenant), jsou zjevně výsledkem experimentování s vetřelčí DNA. (18.08.2024)

The Best of Alien saga. Votrelec: Romulus ponúka fanúšikom série presne to, čo chcú. Jeho prílišná hra na istotu ho však diskvalifikuje od toho, aby sa stal milovanou klasikou, ku ktorej sa diváci budú vracať aj po niekoľkých dekádach. Ako jednoduchá, remeselne skvelo ošetrená jednohubka ale funguje presne ako má. 7/10 (17.08.2024)

Původní Vetřelec vyděsil diváky už před neuvěřitelnými 45 lety. Stejně jako u přelomového kusu Ridleyho Scotta se ani tentokrát nikam nespěchá, dobrých 30 minut sledujeme, jak partička okolo ústřední Rain a jejího parťáka, androida Andyho plánuje úprk z kolonie, ve které je korporát doslova zotročil. Zrovna se totiž objevila příležitost v podobě opuštěné vesmírné rachotiny, která má obsahovat vybavení umožňující odlet za lepším příštím. Jenže ve stanici nejsou sami, takže brzy uvidíme první láskyplné objetí obličeje, první praskající hrudníky i pomalé rozleptání kyselinou. Druhá třetina je rozhodně nejlepší, z té první si přináší osmdesátkový vizuál, skvělý zvuk, solidní kulisy i jejich nasvícení, navrch začnou vylézat právě první mimozemské svině. A mrštní parazité si brzy najdou svého nedobrovolného hostitele. Nehostinný vesmír má zkrátka zelenou. Záhy se dostaneme i k závěrečné třetině, která trochu „zvolní“ a hlavně staronový typ vetřelce mi dvakrát nesednul. Uruguayský režisér Fede Alvarez dal o sobě vědět díky slušnému Lesnímu duchu, ještě zajímavějším se stal pomocí Smrti ve tmě. Postavy tady nemelou filozofické bláboly (že, Ridley), Cailee Spaney potvrzuje svůj talent a Romulus se spolehlivě zařadí někam na třetí (až čtvrté) místo, což mezi devíti díly (beru i dvojnásobné spojení série s tou predátoří a samozřejmě prequel Prometheus i jeho pokračování) rozhodně není špatná bilance. Jo, a tvář a hlas jednoho starého známého mi vůbec nevadily. Ba naopak. (17.08.2024)

Chce to odvahu vzít nejhorší finále celé série a natočit ho znovu. Alvarezovi slouží ke cti, že se mu to povedlo lépe. Ale to nic nemění na tom, že se zbytečně utopil ve vzpomínkách a málo opravdu sérii posunul. Až na zámotek a stav beztíže se jen variuje již vyřčené. A je to škoda, protože hlavně úvod na těžařské planetě konečně zase ukázal svět vetřelce trochu obšírněji (kéž by tam tvůrci zůstali a vyměnili již otřepané koridory vesmírné lodi za důlní šachty). Ve výsledku je to pěkná pocta, ale jak minuty přibývají, je tam už tolik citací a odkazů, že jsem měl problém to vnímat jako samostatný produkt. Ale nenudil jsem se, o tom žádná. Jen to bylo spíš vymazlené fanouškovské video než plnokrevný příspěvek do série. Menší palec dolů za to, že se Alvarez v rámci hnusu zdaleka tak neodvázal, jak mohl. Spoileroidní P.S. Překvapení v první polovině, odkazující na první díl, pocitově potěšilo, ale pokud jde o nekvalitu CGI, pomalu i třetí Ant-Man by se od Romula měl co učit. (26.08.2024)