Ohnivé vozy

Ohnivé vozy jsem chtěl vidět především kvúli Vangelisově hudbě (přičemž mi přijde, že ta je to jediné, co dodnes z filmu přežívá). Ać jde o film sportovní, velkou úlohu v něm hraje právě hudba (ať už instrumentální soundtrack, nebo pasáže z Gilberta a Sullivana, anglikánské chorály (nevím nakolik se zpěvníky Church of England a Church of Scotland liší), do toho samozřejmě všemožné státní hymny a dokonce i Tallis (Spem in Alium). Co napsat na závěr? Sportem ku zdraví... a trvalé invaliditě:-P (26.10.2020)

Jak sport aktivně nevyhledávám (a v podstatě ani pasivně), tak sportovní dramata přímo zbožňuju - nevím, jak je to možný, ale co mi u fotbali v televizi připadá jako trapný piňožení 22 maníků za jednou merunou, to ve mně v dobře natočeným filmu dokáže vzbudit neskutečný nadšení pro věc. Tady to měl rejža jednodušší, protože atletiku miluju i normálně, takže když k tomu přidáme skvělý výkony neokoukaných herců, nádhernou Vangelisovu hudbu a oproštění se od klišé typu absolutní klaďáci versus absolutní záporáci, jakož i perfektní vizuální stránku (a to střih obvykle vnímám jen tehdy, pokud stojí úplně za houby, nebo naopak pokud je geniální), neskutečnou energii, která z filmu sálá tak intenzivně, až se sami chcete rozběhnout, a hlavně ústřední úvahu, která v podstatě vede všechny lidský skutky hodný zapamatování, byť na to lidi zapomínají, a sice "proč to vlastně dělám"? Někdo proto, že tím oslavuje boha, někdo chce být prostě nejlepší v očekávání, že se tak ospravedlní před všemi, kdo mu působí životní ústrky. Krásný a nezapomenutelný... (24.02.2011)

Pův. komentář 5.3.2009: Ohnivé vozy je oskarový film, který jsem jako jeden z mála ještě neviděl, protože byl prakticky nesehnatelný. Čekal jsem teda něco, co mě zarazí do židle a přinutí dvě hodiny sledovat a ani nedýchat. Bohužel Ohnivé vozy jsou jen dobrým sportovním filmem. Vangelisova hudba s legendárním hlavním motivem je samozřejmě skvělá. a jistě bavily mě tréninkové scény, moc se mi líbily zpomalované závodní pasáže a byl jsem rád, že oba hrdinové nakonec vyhráli. Asi proto, že sportovní filmy mám rád. Ale co se týče fungování jako dramatu, rozhodně mi k srdci nepřirostl ani Abrahams, který byl takový blázen, že neuměl prohrávat, ani katolický fanatik Lidell, který odmítl běžet v neděli. Chvílemi jsem se nudil, chvílemi přemýšlel, jestli nebylo lepší natočit podobný film o nějakých větších legendách (třeba Jesse Owens). Přesto se jedná o docela milý film, takový staroanglický, ale od oskarového filmu jsem čekal trošku více. Úpřimně takový Na Zlatém Jezeře by si to zasloužil více. EDIT 2024: Není moc co dodat. Vangelisova legendární a zaslouženě oskarová hudba, zpomalovačky, pár napínavých závodů a pohled do toho jak to chodilo ve sportu v roce 1924. Ale hrdinové které dokážu chápat, ale rozhodně ne milovat, místy nuda a na konci pocit pěkného, ale nijak výjimečného filmu. Oskara si rozhodně zasloužily jiné filmy - Na zlatém jezeře, možná Ragtime nebo Pevnost Apačů v Bronxu a klidně i ten Indiana Jones. (05.03.2009)

Tak britské, jak jen může film o sportovcích být, zároveň sympaticky své a nesympaticky upjaté; hoši (a děvčata) jsou víc za typizované ikony než za živé lidi, náboženské otázky se řeší tak moc a tak konzervativně, až se tím odcizuje to vřelé a inspirativní, forma je aristokraticky precizní až k sebeshlíživosti, hudba úspěšně maskuje neprokreslenost většiny charakterů (zaplať JHVH za zarputilého Abrahamse) a jen prostřední hloubku myšlenek. Na druhou stranu, na tom pojetí sportu jako cesty osobního rozvoje s minimálním komerčním cirkusem okolo, na dobových obrazech olympiády v málem spartánských podmínkách, na bezelstném opájení se těly v pohybu atp. je místy přece jen něco dojemného. ***1/2 (08.03.2019)

Poprvé jsem je slyšela, ano, slyšela, z walkmana v roce 1985 na tehdejším jugoslávském pobřeží a také poprvé uslyšela jméno Vangelis. Na film jsem si musela ještě pár let počkat. A jakmile jsem slyšela první tóny, bylo to stejné jako kdysi. Labutí kůže a sevřený krk. Rázem v topce mých nej. Hudba neztratila své kouzlo a neztratil jej ani film. Při žádném z dalších sledování. Chariotr of Fire se nedají vidět jen jednou, je to droga, droga jménem film spojený s drogou jménem hudba. (Jen Ben Cross dnes už není takový mladíček jako kdysi. Ale Žid, mám takové nějaké židovské období, Amen, Pianista, teď Ohnivé vozy. Skladba za skladbou plyne jako organická součást filmu. Vangelis tehdy nebyl pojmem jako dnes a tohle byl jeden z prvních soundtracků, který jsem si pořídila. Do mého zlatého fondu tedy patří nejen film, ale i hudba. Nehledě na to, že Vangelis naplňuje mou lásku ke sborovému zpěvu měrou vrchovatou. Natočit strhující film, kde je prvoplánový běh, zpěv a Bůh, to je opravdu umění. Mravní poselství pak je věcí druhou. (15.08.2008)