Prozřetelnost

Snové dialogy, monology, ať vnější či vnitřní, měly cenu reality. Jen funkčně zatížené obrazy se toulaly v delirických vizích montovaných tak, abychom jen postupně a velmi zvolna mohli nahlédnout komu patří a ke komu se vztahují. Centrální událostí filmu jsou otcovy narozeniny, které autor (zřejmě David Mercer) umístil na konec děje (filmu). Zřejmě však patří někam do těla textu, protože to, co bylo předtím bude pokračovat i potom. Snová práce (žádné připravované literární dílo), kterou koná otec ve dne i v noci, v klidu, ale převážně v bolestech, by mu mohla poskytnout určité uvolnění. Podaří se mu však uvolnit tu část svého nevědomí, která by mu mohla umožnit nahlédnout pravdu, aniž by musel obviňovat sebe, svou manželku a své syny? (16.11.2020)

Ani na chvíli nenudící cynicky vtipná hříčka, jejímiž hlavními klady jsou především dokonalí herci, úžasný scénář, ale hlavně absence jakéhokoli "nemůžu, nejde, nehodilo by se" ze strany režiséra - jak vizuálně, tak obsahově. A také dokonale ladící hudba. Resnais mě začíná zajímat čím dál tím víc. A přestože si pěti * nejsem jistá úplně stoprocentně, dát jen čtyři bych považovala skoro za neslušnost... Krásný filmový zážitek! (23.01.2007)

Vynikajuci Resnais. Fakt, nerad plavam proti prudu, rad sa necham unasat mainstreamom , ovsem nechavam si vsak rezervu 5 - 7% kedy idem proti prudu. Tuna vyrazne nadhodnoitim rezisera Resnaisa. Monohi vyzdvihuju jeho prve diela Loni v Marienbadu a Hiroshima, Mon Amour, mna nijak neoslovili, slo o plany art. Lebo i taky jestvuje, a musia sas tym zmierit aj artovi divaci. Oslovilo ma stare sidlo, nadherna priroda, v starom sidle sidli starsi alkoholom pachniuci dedek John Gielgud /Falstaff 1965, Secret Agent 1936/ a bluzni. Toto zobrazil Resnais bvyborne , tie jeho stavy mysli a ducha mi dost nahanali zimomriavky. Do sidla prichadzaju dvaja synovia, ktori sa snazia udrzat zdanie pokojnej, kludnej spokojnej rodiny, kde ale nieco bubla pod povrchoim a chce to ist navrch. Resnais to bublajuce nijak nepomenoval, ale filmuznaly divak to rychlo zisti, ze tam nieco nehraje. Synov si zahrali mne nesympaticky Dirk Bogarde /Smrt v Benatkach, Sluha/ a David Warner /Titanic, damy v letech 2004/ - no a mna David viac oslovil nez Bogarde, bol som aj s Davidom warnerom podstatne spokojnejsi nez s Bogardem. Elaine Strich si tymto odbila slusny filmovy zaciatok, az neskor natocila veci ako Darebacci 2000 a Tanec na Vlnach. Takto ma vypadat pravy a nefalsovany art, za mna vysoke hodnotenie : 88 % (29.09.2018)

Příběh, na kterém se ukazuje, že někdy může být fikce pravdou reality. A že noční alkoholický ústup do světa fikce může být formou duševní terapie i způsobem (nebo aspoň pokusem) vnitřně se vyrovnat s chybami vlastní minulosti. Realita skýtá starci jen falešnou hru přetvářky, kterou jako diváci plně prohlédneme jen díky předchozímu uchýlení se do starcových představ. V nich může dojít nejen pomsty na svém, chladném je slabé slovo, synovi (skvělý Bogard), ale pokusit se zúčtovat s minulými traumaty. Ale co diváka překvapí, často dosti vtipným přístupem. I tak je to ale skličující příběh o muži ztrácejícím vládu nad svým tělem, bližními (a v posledku i onou pamětí a představami). Postavy na plátně jsou na po velkou část filmu ve svém jednání předkládány jako determinované cizí mocí (vůli starého spisovatele-vypravěče příběhu), v čemž se film podobá následujícímu Resnaisově filmu "Můj strýček z Ameriky", kde jsou však postavy determinovány fyziologicky či psychosociálně. (03.10.2014)

Kde jen se ten Resnais ztratil, že začal vnímanou skutečnost, nejistou, vrstevnatou a nestálou, znázorňovat tak stroze technicky; a proč jen se svůj výrazový strukturalismus začal snažit maskovat kontroverzně nachýlenou obrazotvorností… Jedno od sebe odvrací pozornost k druhému a o druhém netřeba ztrácet slov… (23.12.2018)