Šarlatový a černý

Úloha katolické církve v druhé světové válce je obecně považována za rozpornou. Na jednu stranu Vatikán nikdy otevřeně nevystoupil proti nacismu a není bez zajímavosti, že sám Adolf Hitler se při několika příležitostech označil za katolíka, čímž samozřejmě nechci naznačovat souvislost s nacistickými zločiny. Na stranu druhou Hitlerovi jeho přiznané katolictví nijak nebránilo v pronásledování mnoha představitelů církve i laiků či v občasné kritice křesťanství jako takového. Církev také Hitlerovi při jeho snažení sem tam pod nohy nějaký klacek hodila, byť třebas tajně a ne takové, které by významně uspíšily pár Třetí Říše. Jeden z těch největších pomyslných klacků vrhl právě hlavní hrdina filmu Šarlatový a černý Hugh O'Flaherty, který vybudoval a řídil rozsáhlou tajnou organizaci, jež velmi úspěšně ukrývala před řáděním nacistů Židy a uprchlé spojenecké válečné zajatce. Film, dle rychlé kontroly O'Flahertyho stručného životopisu, je v zásadních okamžicích skrz naskrz pravdivý a historicky věrný (možná s výjimkou lehce nadsazené dramatičnosti pár "akčnějších" scén). Je to s podivem, neboť vzejít takové dílo pouze z pera scénáristy, možná by někteří z nás tvrdili, že jde o klišovitou patetickou klerikální propagandu s vykonstruovaným koncem. Skutečnost nás ale v tomto vytrestala, protože v sobě nezahrnuje jen různé odstíny šedé, ale i neposvrněnou bílou a černočenou čerň. O'Flaherty s větší jistotou než Schindler představuje prototyp neohroženého, spravedlivého a čestného člověka, který bránil nevinné s nasazením vlastního života. U něj totiž nelze spekulovat o tom, že by "musel". Zatím jsem však ani tak moc nevychválil film, jako jeho protagonistu. Co tedy film? Krom zmiňovaného poctivého zobrazení historie, lze nalézt potěšení i v tom, jak přehledným a přitom ne trapně polopatistickým způsobem snímek dění posledního roku nacistické vlády nad Římem předkládá. Bez degradace skutečnosti je přimícháno napětí, spousty dalších pocitů, charaktery postav jsou obohaceny o drobné osvěžující morálně indiferentní vlastnosti, díky čemuž více dýchají životem (např. O'Flahertyho drzé a výsměšné producírování těsně za bílou linií). Ani Morriccone v poloze velmi blízké tomu, co známe z Italského seriálu Chobotnice, není v žádném případě k zahození. (29.06.2009)

Kdo ví, zda papežovu chování za války více odpovídá zde uplatněný žádné selhání nepřipouštějící povahopis, nebo názor oblíbený v ateistickém prostředí reálného socialismu, že to byl kolaborant (uplatňovaný ve 4. díle českého seriálu Vlak dětství a naděje). Oba jsou podezřele vyhrocené do nelidských obrysů, ale tato Londonem propagovaná verze se natolik podobá případům idealizovaných historických figur, že mám zase jednou důvod věřit přízemnější verzi ideologického protivníka. (04.01.2013)

Moji dva oblíbení herci z té staré gardy, kde co si za roli neuhráli, to neměli. Charizmatický Gregory Peck jako monsignore ve Vatikánu, a jeho protivník, jako skála tvrdý Plummer, na straně okupantů nádherného, věčného Říma. Za sebe mohu říci, že postava původem irského duchovního je jedna z mála, před kterou bych se mohla, jako před zástupcem církve, sklonit. Pomoc uprchlíkům gestapu pod nosem, zapojení do charity, která ve spolupráci s ostatními Italy zachránila na jejich území mnoho životů, za pomoci odvahy, inteligence, ale také lstí a důvtipu. Ta pátá hvězda je za neuvěřitelnou hudbu Morriconeho, jež podtrhovala úplně všechno, strach, nebezpečí, gestapo, spolu s prolínáním velebení chrámů a dále, ač se to někomu líbí, či ne, za dabing, který byl v podání Bartošky a Rösnera prostě skvělý. (05.01.2014)

Musím dát plný počet, protože film je od začátku do konce velmi napínavý a zajímavý. Oba představitelé hlavních rolí - vatikánský inkvizitor i římský šéf Gestapa - jsou stejně famózně zahraní. Závěrečné titulky popisují skutečnou událost, podle níž byl natočen. To nevím ani to nechci hodnotit. Byla jsem hodně zvědavá na konec, jak se kladný hrdina zachová. A nezklamal mě. Opravdu vynikající vatikánské válečné drama. (23.10.2014)