Šarlatový a černý

Film "Šarlatový a černý" byl natočen podle skutečné události. Příběh je neobyčejně silný a působivý. Vzplane zde souboj mezi nacistickým důstojníkem a irským knězem. Je to souboj cti a morálky, pýchy i hrdosti. Děj je občas odlehčen humornou nadsázkou, to však filmu na kvalitě neubírá. Mám rád filmy, které vhodnou formou poučí, odhalí kus historie, nebo zavedou do míst, kam se nikdy nedostanu (v tomto případě Vatikán). To, že se jedná o televizní film je jen zanedbatelná drobnost. A tak jsem při svém prvním shlédnutí jen dvě hodiny seděl, sledoval konverzaci, hltal souvislosti a obdivoval herecké schopnosti Plummera a Pecka. Oba jsou dokonalí !! Vážně !...a český dabing rovněž. (17.02.2011)

Gregory Peck je záruka kvality! Navíc film je inspirován skutečným příběhem! Obdivuhodná je statečnost monsignore Hugh O´Flaherty, např. když se vydal do věznice v přestrojení! 5* je určitě na místě!! ---- Malá poznámka: kdo viděl tento snímek a líbil se mu, tak by se měl podívat také na Masakr v Římě, kde H. Kapplera hraje R. Burton (škoda, že se neobjevil v této roli i zde). (07.12.2006)

Dílko podložené realitou má vždy o něco vyšší hodnotu. Tento člověk se rozhodl riskovat život svůj za záchranu tisíců jiných. A ani když už mu šlo opravdu o život, a když to měl "zakázáno" nadřízeným, tak toho nenechal. Ze snímku akorát úplně vypustili Boha, což je škoda. Je zaměřen čistě na nebezpečí při práci s těmi lidmi. TIPseznam dalších křesťanských filmů. (16.03.2019)

Hugh O´Flaherty získal přezdívku "Červený bedrník z Vatikánu" a tak se taky jmenuje kniha, ze které se vycházelo. Filmaři bohužel neodolali pokušení a stylizovali celý film do této slavné brakové dobrodružné série z konce devatenáctého století (a to se vším všudy - O´Flaherty dokonce zachrání a dovede mladý páreček k oltáři, jak se na tyto romány sluší a patří!!). Mohlo do dopadnout zle, ale charisma Pecka i Plummera celý koncept zachraňuje a posouvá o level nahoru (provokovaní odstřelovačů má díky nim neuvěřitelný náboj). Ovšem jinak je to opravdu levná televizní produkce s nenápaditou režií, kterou nad průměr posouvá už jen fakt, že Vatikán, potřebující ukázat Pia XII. v lepším světle (byl nazýván Hitlerovým papežem), umožnil natáčení tam, kam se obyčejný turista jen tak nedostane. (24.08.2016)

Úloha katolické církve v druhé světové válce je obecně považována za rozpornou. Na jednu stranu Vatikán nikdy otevřeně nevystoupil proti nacismu a není bez zajímavosti, že sám Adolf Hitler se při několika příležitostech označil za katolíka, čímž samozřejmě nechci naznačovat souvislost s nacistickými zločiny. Na stranu druhou Hitlerovi jeho přiznané katolictví nijak nebránilo v pronásledování mnoha představitelů církve i laiků či v občasné kritice křesťanství jako takového. Církev také Hitlerovi při jeho snažení sem tam pod nohy nějaký klacek hodila, byť třebas tajně a ne takové, které by významně uspíšily pár Třetí Říše. Jeden z těch největších pomyslných klacků vrhl právě hlavní hrdina filmu Šarlatový a černý Hugh O'Flaherty, který vybudoval a řídil rozsáhlou tajnou organizaci, jež velmi úspěšně ukrývala před řáděním nacistů Židy a uprchlé spojenecké válečné zajatce. Film, dle rychlé kontroly O'Flahertyho stručného životopisu, je v zásadních okamžicích skrz naskrz pravdivý a historicky věrný (možná s výjimkou lehce nadsazené dramatičnosti pár "akčnějších" scén). Je to s podivem, neboť vzejít takové dílo pouze z pera scénáristy, možná by někteří z nás tvrdili, že jde o klišovitou patetickou klerikální propagandu s vykonstruovaným koncem. Skutečnost nás ale v tomto vytrestala, protože v sobě nezahrnuje jen různé odstíny šedé, ale i neposvrněnou bílou a černočenou čerň. O'Flaherty s větší jistotou než Schindler představuje prototyp neohroženého, spravedlivého a čestného člověka, který bránil nevinné s nasazením vlastního života. U něj totiž nelze spekulovat o tom, že by "musel". Zatím jsem však ani tak moc nevychválil film, jako jeho protagonistu. Co tedy film? Krom zmiňovaného poctivého zobrazení historie, lze nalézt potěšení i v tom, jak přehledným a přitom ne trapně polopatistickým způsobem snímek dění posledního roku nacistické vlády nad Římem předkládá. Bez degradace skutečnosti je přimícháno napětí, spousty dalších pocitů, charaktery postav jsou obohaceny o drobné osvěžující morálně indiferentní vlastnosti, díky čemuž více dýchají životem (např. O'Flahertyho drzé a výsměšné producírování těsně za bílou linií). Ani Morriccone v poloze velmi blízké tomu, co známe z Italského seriálu Chobotnice, není v žádném případě k zahození. (29.06.2009)