The Scarlet and the Black
Režie:
Jerry LondonKamera:
Giuseppe RotunnoHudba:
Ennio MorriconeHrají:
Gregory Peck, Christopher Plummer, John Gielgud, Raf Vallone, Kenneth Colley, Walter Gotell, Barbara Bouchet, Angelo Infanti, Michael Byrne, T.P. McKenna (více)Obsahy(1)
V roce 1943 sílí údery proti nacistické třetí říši a Řím, resp. neutrální Vatikán, se stává útočištěm tisíců uprchlých válečných zajatců, Židů a hledaných odbojářů. Irský kněz, vatikánský právník a diplomat, chráněnec kompromisnického papeže Pia XII. monsignore Hugh O´Flaherty organizuje ve spolupráci s italským odbojem úkryt pro všechny pronásledované. Dramatickou situaci vyhrocuje nástup nacistického fanatika a pragmatika plukovníka Herberta Kapplera do funkce policejního velitele Říma: židovská komunita je pod příslibem ochrany okradena o zlato a deportována, vyhlášení výjimečného stavu umožňuje masové zatýkání. Kappler záhy zjistí, že O´Flaherty je hlavou ilegální organizace a usiluje o jeho likvidaci, aby zlomil hnutí odporu. Pravověrný nacista a představitel křesťanské lásky k bližnímu se osobně střetávají na veřejnosti, gestapo strojí knězi léčky, on však bravurně Kapplerovi uniká, statečně chrání ohrožené přátele, poskytuje duchovní útěchu obětem fašismu (oficiální text distributora)
(více)Recenze (75)
Hugh O´Flaherty získal přezdívku "Červený bedrník z Vatikánu" a tak se taky jmenuje kniha, ze které se vycházelo. Filmaři bohužel neodolali pokušení a stylizovali celý film do této slavné brakové dobrodružné série z konce devatenáctého století (a to se vším všudy - O´Flaherty dokonce zachrání a dovede mladý páreček k oltáři, jak se na tyto romány sluší a patří!!). Mohlo do dopadnout zle, ale charisma Pecka i Plummera celý koncept zachraňuje a posouvá o level nahoru (provokovaní odstřelovačů má díky nim neuvěřitelný náboj). Ovšem jinak je to opravdu levná televizní produkce s nenápaditou režií, kterou nad průměr posouvá už jen fakt, že Vatikán, potřebující ukázat Pia XII. v lepším světle (byl nazýván Hitlerovým papežem), umožnil natáčení tam, kam se obyčejný turista jen tak nedostane. ()
London bol špecialistom na televízne filmy a tak asi ani neprekvapí, že jeho snáď najdôležitejší film vyzerá ako regulérne kino s bohatou výpravou a má navyše hviezdne obsadenie. Krásy Ríma obdivujeme v každom druhom zábere a zároveň sledujeme psychologický, ale aj fyzický (ten sprostredkovane napríklad cez najatých zabijakov) súboj dvoch silných a inteligentných mužov. I keď jeden stojí na strane dobra a druhý na strane zla a oboch ich ich postavenie poznamenalo aj na morálnej úrovni. Finále je zamerané na morálnu dilemu, pred ktorú postavil O´Flahertyho Kappler a jeho rozhodnutie ma presvedčilo o štvrtej hviezde. ()
Film velmi podobný svou tématikou " Masakru v Římě". No, řekla bych, že se jedná o tentýž příběh. Jenže zakončení každého filmu je jiné a protože "Šarlatový a černý" je historický skutečný příběh, a hlavně hraje zde 5 superhvězd, tak si myslím, že zde si umělecky režisér nic nepřidal. Gregory PECK zde měl již 67 let a je to už na něm vidět. No, stárneme všichni, ale u takových megahvězd by se to mělo "úředně zakázat". Je to báječný film. Nutno vidět. ()
Gregory Peck v roli srdnatého monsignora O´Flahertyho je těžký sympaťák, jeho sok - esesák Kappler - v podání Christophera Plummera bohužel taky. Člověk mu více věří polohu hodného otce od rodiny než nacistické zrůdy, což příběhu místy ubírá sílu. Vzácné okamžiky, kdy se oba hlavní představitelé setkávají tváří v tvář, přesto patří k nejpovedenějším - mají jiskru a svým způsobem i komediální rozměr. I po duchovní stránce se v případě tohoto snímku jedná o pořádnou vzpruhu... nejen díky těm několika krásným větám úplně na závěr, které popisují další životní osudy hrdinů. ()
Galerie (10)
Zajímavosti (12)
- Názov filmu je odkazom nielen na čiernu sutanu a šarlátovú šerpu, ktorú nosili Monsignores a biskupi v Katolíckej cirkvi, ale aj na dominantné farby regálií nacistickej strany. (Arsenal83)
- Postava Herberta Kapplera (Christopher Plummer) se objevuje rovněž ve filmu Masakr v Římě (1973), kde ho hrál Richard Burton. (MardukuS)
- Herbert Kappler (Christopher Plummer) v roku 1949 konvertoval z protestanta na katolíka; táto skutočnosť sa však stala známou až v roku 1959. (Arsenal83)
Alternativa k Hochhuthově kritické reflexi úlohy papežství za druhé světové války (ÁMEN, NÁMĚSTEK) kupodivu neruší prvotní pohled německého antifašistického dramatika; doplňuje jej naopak a dále rozvíjí. V dvojí konfrontaci mizí z našeho nazírání černá a bílá, a nastupuje celá škála alternativních barev. Měl bych - také budu - pět ódy na mimořádný výkon svého oblíbeného Gregory Pecka (tehdy 65letého), paradoxně však začnu Johny Giegoldem a jeho neméně skvělým výkonem v roli papeže Pia XII. (1939-1958), v němž z majestátu bílého ornátu prosvítá živý, zranitelný, pochybující, mýlicí se člověk, aniž by přitom ztrácel cokoliv z charizmatu božího náměstka (právě tím ze do jisté míry vysvětlit věcně až protikladná hodnocení pontifikátu kontroverzního papeže). Na tento třetí, vrcholový bod pomyslného základního kompozičního navazuje základna, duel dvou stále lidských a přece současně černobíle zlo a dobro ztělesňujících historických postav – irského preláta Hugha O´Flahertyho (1896-1963) a esesáckého plukovníka-zločince Herberta Kapplera (1907-1978), velitele německé policie v Římě na přelomu let 1943-1944. Historie 4 000 zachráněných lidských životů nejen židovských, ale i válečných zajatců a dalších utečenců, jimž se podařilo proniknout na v tomto případě spásnou vatikánskou neutrální půdu, je sama o sobě souborem pozoruhodných příběhů. Zasedání neformálního výboru organizátorů, riskujících vlastní životy, ale i životy všech členů jejich rodin, rámuje suchý keltský humor Keltoameričana Pecka, jehož sugestivní, s nadhledem pracující civilně odlehčené herectví dodalo neuvěřitelný „svatozářový“ nádech nejen postavě erinského řeholníka, ale celému filmu vůbec. Plummerův výkon, rovněž zářivě zdařilý, naznačuje rezidua lidských nedodělků v duši válečného zločince a pokrytce Kapplera. Umožňuje pochopit psychiku těchto mystizujících zabijáků, vrahů a gangsterů s vypjatou uměleckou důsledností a přesvědčivostí, kterou vidíme jen velmi vzácně. Stejně dobře jsou zvládány i epizodní úlohy dalších herců. Zdařile individualizovány jsou i postavy v německých uniformách (scéna, v níž Peck přihlíží zatčení jednoho ze svých nejbližších spolupracovníků, je rámována suchým výrokem velícího německého důstojníka, aby se do věci nepletl a s námitkami šel za Kapplerem). „Samozřejmost“, s jakou je toto teatrum mundi rozehráváno, i suverenita, která je stejně jistě vede ke konci, ukazuje na pronikavé kvality nejen Butlerova scénáře, ale a zejména Londonovy režie. Dobré základy znamenají zpravidla i dobré výkony. Účin filmu přitom získává jakoby nečekaně další rozměr: mimořádně zživotnění a téměř „světskou“ humanizaci katolického dogmatu. Zdánlivě odtržená slova přikázání, zasazena do civilně pojatého Peckova projevu, získávají na síle a přesvědčivosti. A s nimi i katolická církev jako taková. To, co je opravdu podstatné, má však těžiště jinde. V silném, důvodném diváckém zážitku, v neobvyklém pohledu na postupně zapomínanou válku, na její hrůznosti, ale i její humanistické přesahy. To vše v rámci, který jde daleko za obvyklé vymezení „pouhého“ televizního filmu. () (méně) (více)