Maminka a děvka

Originální Eustacheův film vycházející z objevů nové vlny. Téměř statická kamera, celých více než 200 minut se odehrává pouze v jediném bytě a kavárně (jen výjimečně i jinde) a celý film se skládá pouze z dialogů poflakujícího se intelektuála Alexandra (Jean-Pierre Léaud, který ztvárnil režisérovo alter ego a jemuž byla role psána na tělo) s jeho milenkou Veronikou, která spí s každým, koho potká, a s jeho přítelkyní Marií, která ho nesobecky miluje a mateřsky se o něj stará. A často nejde ani tak o dialogy, jako spíš o monology, v nichž Alexandre uvažuje a filozofuje. Jeho slovy také Eustache často cituje filmy. Film je příběhem zvláštního milostného trojúhelníku, nemá v podstatě žádný děj, žádnou akci, pouze Alexandre, zahraný velmi civilně a bez emocí Léaudem, si není schopen vybrat ženu, kterou chce milovat. Film údajně kritizuje ideály volného sexu a svobody, které hlásala revoluce roku 1968. (02.08.2007)

Jednou v květnu ’68, v kavárně bylo narváno, a všichni plakali. Celá kavárna v pláči. Bylo to překrásné. ... Pustili tam slzný plyn. Z bezmála čtyř hodin poflakování mezi bytem Marie, Veroničinou nemocniční komůrkou, kavárnou Flore a kavárnou Deus Magots jsem si odnesl: 1)Pocit, že jsem s Alexandrem, Veronikou a Marií nějakou dobu žil. Což je s přihlédnutím ke stopáži filmu vlastně pravda. I s částečným odhlédnutím od patosu nové vlny, bez něhož nelze všechno to jen částečně chytré a zábavné intelektuální žvanění konzumovat, to nebylo výrazně špatné, ani výrazně dobré v žádném směru; věrné zrcadlení umění a života. Jean Eustache byl jedním z těch srdnatých tvůrců, kteří je schopen napsat a režírovat scénu poslechu celé písně Edith Piaf. Z vinylu, včetně pokládání desky na gramofon, bez střihu, pohybu kamery, švenku, pohybu herců. Opakovaně. 2)Chuť pustit si nějaké filmy od Kevina Smitha, jehož hrdinové vyznávají podobnou životní filosofii jako Alexandr a jeho kámoš, který ve čtyři samozřejmě nebude děla nic. I když nehulím, nedělám ve večerce, nedealuju a Hvězdnými válkami, jsou mi o něco bližší méně vážným pohledem na tento legrační svět. Volba asi padne na Mallrats; film, který 'zničil kariéru Shannen Doherty' nemůže být v jádru špatný. 3)Prozření, jak moc je saturnská osoba Jean-Pierre Léaud [s tmavými brýlemi a polodlouhými vlasy] podobný Bono Voxovi. Jelikož je film důsledně vystaven jako nedějová ilustrace nevyzpytatelnosti vztahů, opíral jsem se o to, co je v životě nejdůležitější: Kozy. A musím se tedy zřetelně vyslovit pro pětatřicetiletou 'maminku'. Jak jde o alkohol, tak se neztratím. (13.01.2024)

Ty jo. Ve filmu se převážně jen mluví, ale přitom o něm nemůžete říci, že je dialogový. Myslím, že funguje na principu toho, že postavy své pocity vyjadřují slovy, možná více než obvykle, než by normálně mluvili(skoro neviditelná stylizace). Tím si pomalu podmaňují diváka. A když je pak nějaký pocit zahraný(možná tak 3-4 ve filmu), tak na diváka dopadne velmi silně, prožije si ho navýsost hluboko. Skvělé. Nemám pocit, že by film byl kritikou nebo obhajobou volné lásky. Naopak, ta je pro film východiskem. Skrze tuto základní situaci, se Jean Eustache dotýká jiných témat, filozofuje nad nimi, přemýšlí, nevnucuje je. Jsou to ty paralelní témata. A samozřejmě je u Eustache důležitá postava, divák má možnost ji pochopit. A život sám. Ve filmu je málo prostředí, pár rekvizit, ale když už se s nimi pracuje, tak se váží k náladě, k situaci, k pocitu, který mají vytvořit. Jean Eustache chápal člověka jako individualitu, ať už přijatelnou pro diváka(současného i tehdejšího) nebo ne. A měl lidi, jako takové, hrozně rád. Pro ukázku, jedna z velmi silných scén filmu: http://www.youtube.com/watch?v=TdKt7cBNbXc (02.08.2011)

Trochu jsem mel z pusteni filmu obavy, ktere se vsak ukazaly jako liche. Nechapu, jak nekdo muze tvrdit, ze film nema dej. Proste tape stejne jako zivot Alexandra a i kdyz se na prvni moment muze zdat prazdny, mne to prislo zabavne a i pres velkorysou stopaz film utece. Ne, ze bych se mel s hlavnim hrdinou ztotoznit, ale mnohe dialogy jsou zajimave a jeho postava je celkem sympaticka. Na svou dobu odvazny snimek, doba, ktera se zda tak daleko... (02.01.2018)

Esenciální "francouzská žvanírna", která se ale na rozdíl od většiny svých následovníků a epigonů (včetně Wese Andersona) nejen že nebere tak smrtelně vážně, ale navíc se neváhá vydat do vod odzbrojující bezprostřednosti a přízemnosti. Díky tomu mamutí film o křehkém tématu milostných vztahů může být současně romantický a jízlivý i tragický a rozpustilý. (18.05.2022)