Chrustaljove, vůz!

Ta syrovost zimního Ruska léta páně 1951 a násada v zadnici hlavního protagonisty mě několikrát vyburcovalo ze spánku, ale jinak, co si takhle pamatuji, mělo to atmosféru, že by se dala krájet. Když jsem zjistil, že již jsem sám v kině a právě zrovna tomu doktorovi strkali násadu do zadku a že i naše otrlá biletářka odvracela zrak, věděl jsem, že mám co dočinění s nějakým pravým ruským neorealismem. Třikrát fuj a zlej pryč. (12.06.2012)

Údajně absurdní pohled do absurdní doby. Po pravdě řečeno nic absurdnějšího jsem dlouho neviděl a jestli bylo Germanovým záměrem vyvolat v divákovi především pocity nesmylnosti, údivu, nepochopení, víceméně marného hledání jasnějších souvislostí nebo i přehledného řádu, podařilo se mu to dokonale, potenciálnímu divákovi však připravil víc než těžko stravitelný pokrm, z kterého se bude hodně dlouho vzpamatovávat, aniž by si byl úplně vědom toho, co mu tak vadilo, co ho překvapilo, či co se mu naopak zalíbilo. (18.01.2005)

I asked German if Khrustalyov was about present-day Russia. “Of course,” he replied, adding that “maybe things are simpler now—they just shoot you.” His words came back to haunt me as I wrote this piece, a few days after Duma member Galina Starovoitova, an outspoken liberal reformer, was gunned down gangster-style in the foyer of her apartment house. “The artist is a canary in a mine shaft. If Brezhnev had read Rudyard Kipling, he would never have gone into Afghanistan,” German told me. “We didn’t really want to depict 1953, we wanted to show what Russians are like.” http://www.filmcomment.com/article/exorcism-aleksei-german-among-the-long-shadows (13.12.2005)

Divácký zážitek z tohoto Germanova snímku se (zejména zpočátku) podobá chaotickému putování generála Glinského labyrintem zchátralých klinik a přelidněných bytů. Defilé bizarních a nezařaditelných postav je stejně matoucí jako absence jasné dějové linky v první části filmu. Postupně se ale absurdní juráčkovská atmosféra vytrácí a příběh získává jasnější kontury, spolu s nimi se ovšem ke slovu dostává všechen marasmus a ubíjející tíha stalinské epochy. Přímočaré scény vzbuzují chvílemi doslova fyzický pocit hnusu (odpudivý výjev s eskortou, umírající Stalin, ale už i bitka s výrostky na nádraží), které jsou naštěstí odlehčovány takřka lyrickým snímáním města a krajiny a řadou černohumorných pasáží. "Chrustaljove, vůz!" tak vyznívá především jako tragikomická, groteskní, ale přesto silná výpověď o dané společnosti a době a nakonec působí (alespoň na mne) vcelku mnohem optimističtěji, než bezútěšný smutek režisérovy "Prověrky osudem". (29.04.2009)

Pravděpodobně bych dokázal strávit dvacet let svého života jenom opakovaným sledováním filmů Alexeje Germana. Rozplétat postupně jednotlivé scény, hledat v nich to, co souvisí s hlavní dějovou linkou, co s vedlejšími, rozděloval si postavy, zjišťovat, co v nich vůbec souvisí s dějem a když nikoli, proč to v dané scéně vlastně je. Totální mayhem, který pojí dohromady akorát děsivé karavany anonymních černých limuzín vyjíždějících z monumentálního kremelského hnízda. Z mého osobního hlediska je Chrustaljov důkazem ultimativnosti filmového média ve vykreslení určitého zeitgeistu, subjektivního náhledu a přirozené chaotičnosti a neuchopitelnosti lidské povahy. (08.09.2020)