Biliárový král

Klasické dílo se všemi klady a prakticky prosto negativ. Černobílý obraz, vůně cigaret, hořkost bourbonu a hladkost kulečníkového stolu. Kdyby film po prvním klání na pár minut neztratil šťávu (tempo, drive či jak to nazveme) ucházel by se o hodnocení; dokonalé. Ale i tak Paul hraje úžasně, scénář ač není bůhvíjak originální je vypilovaný do posledního detailu a hudba podkreslí každou emoci tak, že máte po chvíli pocit, že stojíte Paulovi za zády a prožíváte s ním každý šťouch... 95% (27.01.2009)

Váhám mezi třema a čtyřma hvězdama. Zaprvé si moc nelebedim v čb filmech a zadruhé to tempo mě občas skoro uspávalo. Dramatická část filmu mi prostě nesedla, čímž ovšem neříkám, že by byla špatně zahraná či jinak zkažená. Ovšem já si jednoduše radši pustím jiná dramata. Sportovní části nemůžu nic vytknout, šťouchy jsou zde k vidění brilantní a to jak od Newmana tak i Gleasona. Když sečtu všechna pro a proti, vyjde to na tři hvězdy a 70 %. Oblíbená část- Minnesotův úvod při prvním jeho střetnutí s Felsenem (30.03.2010)

Jen s trochou nadsázky je to film pohybující se v trojúhelníku stůl - cigára - Newman. A to v takovym mixu, že mi to moc nesedlo. Je na tom vidět, že to je hodně starý, děj je tak zvláštně rozparcelovaný a figury mi moc nesedly včetně Eddieho. A ještě ta dlouhá stopáž... Já tyhle hráčský filmy mám rád a úvod + sekvence s Minnesotou mě dost bavila, pak mi ale přišlo, že film pomalu skomíral až k nepřesvědčivému finále. Škoda (27.10.2010)

Paul Newman s cigárkem v puse a tágem v ruce fakt působí jako husťák. Čekal jsem od toho trochu jiný film. Víc dějovější. Toto zpracování mě ale zasáhlo mnohem víc. Část kdy Newman jen zevlí s holkou a ožíraj se je naprosto parádní (skoro jak od Bukowskýho) a mnohem výstižnější v líné atmosféře nicnedělání než např. Godardovo U konce s dechem. A těch výstavních šťouchů je tam samozřejmě taky požehnaně. (11.11.2010)

Život je jako bonboniéra… a taky jako jiné slovo na „b“ – biliár. Někdy máte věc pevně ve svých rukou, ale stačí jeden špatný šťouch a z aktivního hráče se stáváte bezmocným pozorovatelem. Vaše (ne)štěstí je rázem v cizích rukou. Občas nezbývá, než se naučit jinou hru. Nebo jinak hrát. Hazardní hráč se po svižné, i když přes půl hodiny dlouhé hře mění v táhlé psychologické drama. Ze změny tempa i celkové nálady je zřejmé, že Eddie těžce narazil. Jeho nehorázně vysoké sebevědomí spadlo na úroveň sebepodceňující se Sarah. Díky prohře ve hře zabodoval v milostném vztahu. Neznamená to pro něj, že by již víckrát nevzal tágo do ruky, naopak – získal novou motivaci. Excelentní Paul Newman mi stylem herectví připomněl Marlona Branda o deset let dříve v Tramvaji do stanice Touha (method acting v plné parádě). Zásadní rozdíl tkví v povahách jejich postav. Eddie není beznadějný hajzl, jenom tulák, který se zastavil na místě. Žil pro výhru, ale teď schytává jednu ránu za druhou. Buď se naučí snášet porážku, nebo bude navěky poraženým. Jeho počínání je místy filmově nevěrohodné, ale gró věci díky němu v závěru každého praští mezi oči. O změně, o tom, kdo je vítěz a kdo poražený, není pochyb. K nesmrtelnosti této černobílé klasiky svým barvitým výkonem přispěl také George C. Scott, z něhož vyzařuje stejná arogance jako z generála Turgidsona v Dr. Divnoláskovi, ale pod slupkou ze silných slov tentokrát tušíte slabošské jádro. Minimem akce a maximem dialogů dává Hazardní hráč jasně najevo, že je hereckým filmem. Proto mne překvapuje, jaké oblibě se dodnes těší. Největší dozajista ne mezi těmi, kdo slepě holdují hazardu, ale těmi, kdo mají biliár rádi, protože stejně jako Eddie pochopili. 75% Zajímavý komentář: Shaqualyck (28.05.2011)