Sním či bdím?

Film neuchopitelný a mnohovrstvý, jako je život sám. Snahy o objektivní zhodnocení jsou zbytečné, film nabízí divákovi přesně tolik, kolik je ochoten a schopen si z něho vzít, což bude u každého jiné. Proto je snadné pochopit nejvyšší i nejnižší hodnocení, ovšem jejich zprůměrování je bezcenné. Za artovou skořápkou se na první pohled skrývá pouze další z newage dokumentů typu What the bleep do we know a Secret a místy i "konspirační teorie" (Alex Jones), ale přesto je úplně jiný a o pořádný kus kvalitnější než většina z těch, které se vyrojily v následujících letech. Nesnaží se totiž odkrývat, ale pouze lehce naznačuje, jedna stejná věta nemusí pro nezainteresovaného postihnout vůbec nic, kdežto pro člověka pohybující se v podobné sféře myšlení může být vyjádřením účasti na tom nejvyšším, čeho je člověk jako bytost schopen. Animovaná forma navíc poskytuje určitý stupeň anonymity zúčastněných a zabraňuje tak možnosti povrchní kritiky jednotlivých myšlenek, pro zamýšlený účinek byla nezbytná. K tomu přispívá i fakt, že se jedná o film o snech, kde je všechno možné. Nejsou nám tak vnucovány názory určitých lidí, se kterými bychom se měli ztotožnit; spíše než to jsou přednášeny myšlenky a nápady s vlastní autonomií; lidé prezentující je pak slouží pouze jako prostředek k jejich sdělení a vlastní interpretace je potom na samotném jedinci. (06.01.2010)

Hoci je toto dielko veľmi inšpiratívne, nemôžem sa ubrániť pocitu, že by ovela lepšie vyznelo ako krátkometrážny snímok, ktorý by naplno obsiahol jednu, dve filozofické myšlienky.. 99min totiž obsahuje mimoriadne vela existencionalistických úvah, ktoré sa v tej veľkej kope strácajú a v žiadnom prípade ich divák nemôže všetky stráviť a vychutnať si ich naplno. No aj tak filmu ďakujem za filozoficky plodný večer. (23.01.2008)

Mějme monolog Architekta z Reloaded roztažený do sta minut. Nikoliv tedy citáty velkých myslitelů vkládané mezi každodenní švitoření, jak je ve filmech běžné, ale miniaturní planetky obíhající kolem obří rudé intelektuální hvězdy. Pozor, to není katastrofický scénář, protože tím získáme prostor k rozparcelování a vytyčení světa, který není tak docela skutečný - představuje pandán ke skutečnému světu -, čemuž odpovídá i od skutečnosti odstředěná gondryovská animace – režisér Linklater postupoval metodou empirických experimentů s vlastním zrakovým ústrojím a sebepoznáním; plánovitými umělými podněty (extrémním světlem, tlakem na zavřené oko, omezením přítoku krve do hlavy, elektřinou, narkotiky, intenzivním dýchaním atd.) si navozoval vnitřní vizuální počitky, kterým neodpovídá žádná vnější skutečnost. ____ Snímek Waking Life se dost vehementně přimlouvá za to, abychom rozlišovali iluzivní obraz od simulakra (falešný obraz reality). Simulakrum v podstatě nevyvolává úplnou iluzi (letový simulátor pro výcvik pilotu nikdo nebude zaměňovat se skutečností, je však dokonale funkční imitací), pouze částečnou, nicméně dostatečnou silnou na to, aby byla funkční; simulakrum je uměle vytvořený předmět, jehož cílem je být při určitém způsobu použití považován za jiný předmět – aniž se mu musí podobat absolutně. Původní předlohu simulakra můžeme najít ve vábení ptáků, ale u lidí je předlohou, jak upozorňuje Lacan, spíše divadelní maska nebo přestrojení. Nám jako divákům, a v tom je ten zásadní rozdíl, je svět filmu simulkarem (protože „víme“), kdežto hlavnímu hrdinovi iluzí (protože „neví“). Následkem čehož dochází k ojedinělé podvojné identifikaci - jsme jak ti chytrolíni (protože „víme“) moudře hovořící s hrdinou, tak hrdinou, s nímž se do jisté míry pochopitelně ztotožňujeme. Hranice mezi hovořícím a naslouchajícím se stírá. Film je autoterapií. (21.06.2009)

(Pseudo)inťošský raj, z ktorého mi skoro vybuchla hlava. Musím začať na staré kolená začať fetovať.Forma je aspoň prvú štvrťhodinku zaujímavá a Linklatera mám podobne ako Soderberga rád, kvôli tomu, že sa celú kariéru hrajú a točia si pre seba. Občas však zabúdajú na to, že ich výplody pozerá aj niekto iný než oni 5/10 (28.01.2019)

Animačné postupy možno inovatívne, kreatívne a technologicky obdivuhodné. Druhá vec je tá, keď sa tieto nevšedné mihotavé obrázky spoja s hutným filozofickým obsahom. Vznikne "ťažký" divácky materiál - farebný blikajúci vizuál sa zmieša s dialógmi, ktoré svojim obsahom vyžadujú pokojné vstrebanie. Linklater tieto dva kontraproduktívne elementy spojil v jedno a síce ukázal svetu, že také niečo tú ešte nebolo, ale čo z toho, keď je to taký nápor na psychiku, že by necelá hodina v pohode stačila. A v takej podobe by som si to celé vedela aj viac vychutnať. (29.01.2015)