Prostřihy

Čo sa mňa týka, tak jednoznačne ide o najlepší Altmanov film. Doteraz som si s ním akosi nerozumel, no pri tomto snímku som sedel ako hypnotizovaný s pohľadom upretým na veľkolepý cirkus rozmanitých životných situácií a bohaté spektrum ľudských charakterov i s ich konaním a všetkými dôsledkami. Škoda, že sa tie jednotlivé príbehy neuzavreli do niečoho zmysluplnejšieho, napr. niečo ako pri Magnólii (1999). Aj tak však ide o vynikajúcu záležitosť, pretože tie všetky príbehové čriepky a životné situácie stáli za každú jednu minútu tej dlhej, predlhej stopáže. Silný nadpriemer. 85/100 (11.09.2017)

Mám ráda mozaikové filmy, obzvláště pokud se jim podaří v závěru vše proplést v dokonalé symbióze do vtipné pointy. Altmanovi se podařilo vést několik paralelních příběhů, které se někdy lépe, někdy hůře potkaly. Na taťku mozaikových snímků, Clauda Lelouche, který s drzostí sobě vlastní střídá nejen různá prostředí, ale i různé časové roviny, to však nemá ani náhodou. Většina příběhů vyšuměla tak nějak do ztracena, nic zásadního se na závěr nekonalo. Zajímavým se ukázal příběh jazzové zpěvačky s dcerou a zemětřesení. (31.08.2020)

Film se mi líbí svou formou a tím, že i když má tři hodiny, tak skutečně nenudí, protože se prostě pořád něco děje. Děje se to tolika lidem, kteří jsou ale navíc propojeni, takže pořád zůstáváte ve střehu, aby vám neunikly nějaké souvislosti. V tomhle je snímek dobrý. Celkově mě ale nedokázaly některé příběhy tak zasáhnout. (04.03.2016)

Ťažká, chvíľami psychedelická, predovšetkým ale extrémne DOSPELÁ mozaika osudov, ktorá je životne precízne odsledovaná, všetkými krásne tlmene zahraná, výborne zostrihaná a s neuveriteľnou istotou zrežírovaná. Na konci sa dá len spokojne nadýchnuť - podobne ako po predchádzajúcej vete (a to do vlastného /akokoľvek/ relatívneho života). Uf. Cushingov komentár, hodne dobrý, hodne. (04.10.2009)

Koláž mikropříběhů spojených bolestí. Intrimně, ale zároveň s mrazivou nenuceností vyprávěný příběh života, kdy se v jediném okamžiku náš všední den může změnit v naprostou noční můru.  Korunováno nepříjemně skvělými hereckými výkony, křik Andie MacDowell mi pronikl až do morku kostí,  zamrazil cynismus Freda Warda či proradnost Tima Robbinse a jako vždy okouzlila inteligentní krása Madeleine Stowe.  Všech citových úderů na solar se mi pak od Altmana dostalo zcela bez patosu, ale s nezvratností a krutostí, jakou dokáže připravit právě a jen život. De facto pravdivé strhávání lidských masek bez moralistického poučování či kreslených srdíček na okraj. Upřímné, bolestivé, očistné a především lidské. Pět. (08.12.2022)