Lev v zimě

Jindřich II. vládne své zemi, splnit ovšem musí nejedno dané slovo. A také má své plány. Ty má ale každý z rodiny a nikdo je s nikým dalším nesdílí. Na oko je ale každý schopen všeho a se všemi. To je politika, to je cesta k moci. ~~~ Bravurně natočená divadelní hra, výborné dialogy sviští jeden přes druhý a nejeden tne do živého. Výborní herci, ztělesnění intrik. Pravdou ale je, že mi poslední třetina přišla už trochu slabší. Těžko sice chtít od divadelní hry sestříhání, ale jistá redukce by neuškodila :) ~~~ Ještě bych chtěl tohoto Lva porovnat s tím z léta páně dvoutisícího třetího, leč jazykem anglickým nevládnu plynně natolik, abych "Picardova" Lva dokázal si vychutnat bez titulků, případně dabingu. A ani jedno nenacházím. ~~~ Já vím. Vy víte, že vím. Já vím, že víte, že vím. My víme, že Jindřich ví, a Jindřich ví, že to víme. Jsme vševědoucí rodina. ~~~ EDIT: Stalo se, porovnáno. modernější verze se mi zdá jen o malinko slabší :) (13.05.2011)

Lva v zimě ocení zejména diváci se zájmem o historii, mně trochu vadila jeho přílišná „upovídanost“ a dlouhá stopáž. Podle mého soudu nejlepším prvkem filmu je jeho hvězdné herecké obsazení, kde se tehdejší hvězdy kinopláten potkávají s těmi dnešními: „staří“ Peter O'Toole, Katharine Hepburn (za roli královny získala Oscara) i „mladí“ Anthony Hopkins (jeden z jeho prvních snímků vůbec) a Timothy Dalton podávají velmi dobré výkony. (16.01.2006)

Konverzační drama vysokých kvalit, plné piklí, intrik a pokřivených charakterů. Za takový scenář by se nemusel stydět ani Shakespeare. Škoda jen, že divadelní předloha z toho trčí více, než by se slušelo, na úkor plnohodnotného filmového prožitku. A přestože jsem velkým odpůrcem dabingu, tady udělám vzácnou výjimku a musím ho vyzdvihnout, byl znamenitý, s hlasy staré herecké garnitury, z dávné doby K.M.Walló, kdy český dabing patřil mezi nejlepší na světě. (20.07.2009)

Od prvních minut nabývám dojmu, že tento mikrokosmos, lidský, příliš lidský, zastupuje celé universum, a zanedlouho mě v tom utvrdí i jedna z replik, které gnómicky protkávají všechny ty pochroumané osudy v jakousi pomyslnou jednotu, jež by mohla snadno imitovat mír, kdyby atmosféra nehoustla očekáváním války, ba její bezprostřední zkušeností. Podezírání, nenávist, prospěchářství, labilita, nezralost… kdo všechno se pustil do kola s těmi hlavami pomazanými a koho z nich ve svých nitrech hostily? Ale také cosi podobného lásce se její potřebou sebedarování a porozumění. Takové pravé city ovšem nejsou vždy patrné. V nekonečném intrikaření jsou zastírány nebo předstírány a ve své dvojznačnosti se zapojují do jednoho velkého divadelního představení, v němž všechno milosrdenství bere za své… (10.03.2024)

Je tu spousta charakterního herectví, ale z charakterů už moc nezbylo. Kdo jsou ty bytosti, které zde jedna proti druhé intrikují? Zůstal jim vůbec nějaký střed, na nejž by bylo možno jednotlivé vášně přichytit? Všichni chtějí všechno, nedokáží se ničeho vzdát a na ničem jim přitom nezáleží. Královna obětuje syna za Akvitánii a Akvitánii za svobodu a svobodu za lásku k manželovi a lásku za nenávist k němu. Co z toho je skutečně důležité? Na čem jí vlastně záleží? A těm ostatním? Výchozí situace připomíná trochu Krále Leara, ve skutečnosti se však během oněch vánoc v pekle odehraje spíše mnoho povyku pro nic. A poslední scéna mě svádí k alegorickému čtení: duše, které se s vypětím všech sil proválčily k zatracení, si už záchranu ani nepřejí. (19.11.2007)