Hlas moře

Euthanasii - slovo, které označuje jedno z největších současných témat. Má každý člověk právo na svůj život a v případě, že nemůže vést plnohodnotný život, po svém vlastním rozhodnotu ho ukončit?? Téma, která navždy bude rozdělovat lidi na dvě skupiny, kdy první nikdy nepřesvědčí druhou a naopak. Hlas moře je velmi emotivní filmy, ale natočen tak poutavě, že režisér ani nemusé moc tlačit na pilu, aby jste dojmuli. Javier Bardem předvedl vynikající výkon a dokázal se do role (skvělé masky - zasloužená nominace na Oscara) Ramona Sampedra doslova převtělit. Talentovaný Alejandro Amenábar předvedl zručnou a příjemnou režii, která dává snímku to správné tempo. Konec je hodně emocionální a docela se divím, že mi neukápla slzička, ale i tak určitě zasloužený Oscar. Rozhoduji se mezi 4 a hvězdičkami, zatím dávám čtyři, uvidím jestli o filmu budu přemýšlet i za pár dní, pak popřípadě zvednu na pět..............."V životě je jen jedna horší věc než když vám zemře syn, a to když se chce sám zabít"........ (22.07.2008)

Nejdřív jsem byl dost skeptický ohledně tématu, ale ti Španělé tomu dali takovou zvláštní atmosféru a několika scénami mě celkem vyrazili dech (např. jak vstane a odletí k moři). Škoda jen, že v určitých pasážích se to vleče a to zpracování trošičku připomíná Rosamundu. Ale je to kvalitní film, minimálně svým obsahem. 75% (24.09.2014)

Prvně se mi nabízí otázka, zda se vůbec dá nazývat třicetileté trápení na lůžku, závislý na druhých a neschopen pohybu,kdy překonání dvou metrů je nesnadný úkol, životem? Odpověď by se pro některé zdála jasná, někdo by se sáhodlouze rozmýšlel... Stejně asi tak v případě uzákonění euthanasie, protože vždy je v závěsu riziko zneužití. Moře se mu stalo osudným, jako mu hodně dalo, tak mu i vzalo. Co mu zbývá, je pouze pohled na vlny a touha nechat se unášet jeho proudy, být svobodný stejně jako v jeho představách, které ho značnou mírou drží nad vodou. Můžeme tento problém sledovat z různých úhlů pohledu, předsouvána je nám však volba euthanasie, se kterou bych mimochodem v tomto případě souhlasila. Vždyť i sebevrah si může o svém životě rozhodnout sám, zatímco tento člověk nemá ani tuto možnost, jen žadoní o svou smrt, o své vysvobození. Zoufalost, která ho doprovází, nepochopení, bezbrannost, smích, jenž je vlastně odrazem smutku. Jako pavučinky se mu do života připletou dvě ženy, silné a milující. Ty mohou utéci před problémy, mohou se bránit, ,on je ale uvězněn sám. I přes spousty lidí, kteří ho obklopují, je pořád se sebou, neustále omílá stejné a přemítá, ovšem smířen s osudem. Je to dospělý muž, potřebuje ukojit své sexuální potřeby, přeje si kapku soukromí, která mu není ani v nejmenším dopřána. Nikdo se nesmíří s parazitováním a popravdě, i když má milující rodinu je pro ně Ramónovo postižení zátěží. Ve skutečnosti je to uvnitř nádherný člověk, tak čistý a plně při smyslech, právě tím mu přežívání trpí ještě větší bolest. Při výletech jeho fantazií se mi tajil dech, přičemž doprovod naprosto špičkovou hudbou neměl chybu. O to horší pro něho musí být návraty do reality.Vskutku výborný kousek jak už po stránce obsazení, kamery, hudby a scénáře. Je zde viět kus práce a mé přesvědčení, že španělská kinematografie je na velmi vysoké úrovni. Nebraňťe se a nakoukněte do těch očí, co řeknou vše – smutek, touhu a zklamání (22.03.2008)

Svou formou jde o lehce sentimentální, ale rozhodně působivý snímek. Tato působivost je zde však spíše ke škodě. Jedná se totiž více o otevřenou agitaci ve prospěch euthanasie (respektive „asistované sebevraždy“) než o meditaci nad přípustností či nepřípustností takového řešení. Ti dva, kdo se ve snímku odváží sympatickému, charismatickému Ramonovi odporovat, jsou divákům představeni jednak jako sobecký cholerik jednak jako vlezlý, samolibý páter bez vhledu a empatie. V oné klíčové debatě „z patra do patra“ mezi Ramonem a stejně postiženým knězem nejde o souboj argumentů, ale dojmů, přičemž jeden z diskutujících je a priori zesměšněn. Vzhledem k závažnosti otázky, o niž se tu jedná, považuji takovou prezentaci za ránu pod pás. Výsledkem je povedená propaganda, kterou nedokážu považovat za umění. Kdyby totiž někdo natočil přesvědčivý film, s podmanivou hudbou a dech beroucími hereckými výkony, v němž by hlavní hrdina bojoval třeba za „důstojnou smrt“ pro mentálně postižené, jejichž život beztak nemá cenu, měl bych takové dílo také za zlé, i kdyby si jinak koledovalo o Oscary ve všech myslitelných kategoriích. (18.03.2011)

Herectví Javiera Bardiema, jenž mě oslovil již v jiném biografickém snímku Než se setmí, je odzbrojující i tehdy, představuje-li hrdinu nanejvýš tělesně indisponovaného, jakým je Ramón. Ze záběrů na jeho tvář, ze znění jeho hlasu by se nezasvěcený mohl domnívat, že jde o drama nesmírně vitálního a otevřeného muže, laskavého a bdělého a úspěšně překonávajícího tragický životní otřes, a ne o studii hluboké tragédie trhliny mezi představou o životě a jeho krutým darem. Kdo by se zde odvážil soudit? Na to režisér odpovídá jednoznačně a naneštěstí dosti tendenčně a právě všechny hrdinovy střety s jinak smýšlejícími vyznívají hluše, předpokládatelně – nikdo nedokáže hrdinovu přesvědčení smysluplně vzdorovat, a ten tak nemusí své rozhodnutí znovu přehodnocovat. Nepodněcují jej k tomu ani nová hluboká přátelství. Především komorní scény niterného sblížení s advokátkou Julií se přitom zdají osvěcovat nové životní cesty, ale i kamarádská a vitální Rose má ve své spontaneitě a prostotě sílu něco nového začít. Lze litovat, že obě ženy vstoupily do jeho života příliš pozdě – v čase, kdy mu vtiskla formu ona nevůle setrvávat nadále v nesvobodě, ve vězení vlastního těla. Amenabár vypravuje citlivě a decentně a například způsob, jakým integruje Ramónovy sny a představy do reality, napovídá, že by býval mohl příběh dovést i k opačnému konci, aniž by oslabil jeho jímavost. Nebýt ovšem holé skutečnosti, kterou film tlumočí. (04.03.2024)