Rebel bez příčiny

Kinematografie nám za dobu své existence nabídla celou řadu tzv. generačních filmů. Tyto díla povětšinou velmi dobře vystihují dobovou atmosféru, soustředí se na určité sociální skupiny či vyjadřují myšlenky specifických hnutí a názorové proudy. Ať už se tyto snímky odehrávají kdekoliv a kdykoliv, spojuje je ona magická revolta a buřičství, spolu s nezájmem a ignorací společenských konvencí a výsměchu autoritám. Možnost ztotožnění se s hlavními protagonisty je velmi lákavá a identifikace se tak stává jednou z hlavních deviz snímku. Film s takovýmito tématy pak automaticky inklinuje ke kultovnosti, protože jde sám o sobě proti onomu zaběhanému hlavnímu proudu. Možnost alespoň na chvíli opovrhnout konzumním stylem života a vzepřít se díky pohyblivým obrázkům vůdcům a zažitým zvyklostem, je velmi lákavá. Letos /2005/ nás od uvedení, bezpochyby kultovního, Rebela bez příčiny dělí už celé půlstoletí, stejně jako od smrti jeho hlavního představitele, který se stal ikonou americké dobové mládeže a hereckou legendou, přestože natočil pouhopouhé tři filmy, z nichž za jeden byl posmrtně nominován na Oscara. James Dean stál u zrodu proměn filmového herectví, které v slavném Actors studiu v New Yorku vyučoval mimo jiné Elia Kazan. Po boku dalších hereckých gigantů druhé poloviny dvacátého století, jakými Marlon Brando či Paul Newman zcela určitě byli, zde mladé a talentované individuality pronikaly do tajů Stanislavského metody zpracované Lee Strasbergem, Cheryl Crawdordovou a právě Kazanem, která je známa pod názvem herectví metody. Příběh Rebela, který začal trochu příznačně na policejní stanici, se postupem času rozrostl do tragédie, plné pocitu zbytečnosti, nepochopení a smutku. Potyčka, jež započala na edukačním výletě v místním planetáriu, mimochodem filmaři velmi často užívanou The Griffith Observatory v Los Angeles, tak přerostla do zbytečného a smrtí zakončeného závodu na ostrých skaliskách útesů, který ani nemohl mít vítěze. To co se zprvu jevilo jako mladická nerozvážnost a touha oslnit zbytek party, vykrystalizovalo do sebevražedné agónie, jež zúčastněným změnila životy jednou provždy. Nicholas Ray natočil film, který tak trochu bořil mýty o dokonalé maloměstské společnosti padesátých let ve Spojených státech. Sluší se podotknout, že Ray, který svou kariéru započal jako režisér obyčejných a ničím nevybočujících témat, se postupem času vypracoval rovněž v rebela a z Hollywoodu přesedlal k mezinárodním produkcím. Svým dynamickým stylem, potřebou vtisknout dílu nezaměnitelné osobní rysy a rovnoprávností mezi muži a ženami se stal oblíbencem zejména u nové vlny a jména obdivovatelů jako jsou Godard, Truffaut, Rohmer či později Wenders určitě nemá smysl blíže představovat. Díky literární předloze Dr. Roberta Lidnera a citlivému režijnímu doteku tak vznikl snímek, který svou dynamickou skladbou a celkovou autenticitou oslovil obrovské množství mladých lidí., kteří ve svých stereotypních a fádních životech hledali onen vzdor, či alespoň potřebu sympatizovat s někým, kdo jejich sny uvede do pohybu. Je zbytečné komentovat, že valná většina diváků místo výtečné psychologické drobnokresby a strhujícího herectví metody, viděla spíše příběh o mladém sexy floutkovi, který se svým nicneděláním a z jejich pohledu zbytečnou duševní rozervaností stával nebezpečným příkladem pro jejich ratolesti nebo oslavovanou modlou a králem teenagerů. Ať už se na Rebela bez příčiny díváme z dnešního pohledu jakkoliv, nemůžeme mu upřít, poměrně věrné vyobrazení dobové Ameriky. Pro někoho možná hloupé, příliš konzervativní a upnuté, či třesoucí se před hrozbou komunismu stejně, jako před útokem monster ze šestákových sci-fi románů a časopisů, jejichž síly se formují v jiných vesmírech, tak vzdálených od toho našeho. Některým se ten život za bílým laťkovým plotem s pečlivě zastřiženým trávníkem a minimem starostí může jevit jako poklidný ideál, který čas od času naruší něco tak nezkušeného a triviálního, jako rebelující adolescent. Přes všechny možné úhly pohledu je však jasné, že z oné zloby vůči přezíravosti a lhostejnosti spojené s duševním rozdíráním, zůstává stejný pocit jako před oněmi magickými padesáti lety. Díky tomuto filmu tak vzniknul symbol, který se vypálil do hlavy obrovskému množství lidí, stejně jako pozérský a trochu smutný postoj mladého načesaného muže v modrých džínách. Muž, který symbolizoval vzpouru proti úzkoprsým rodičům a konzumnímu světu, který jeho zploditelé připravili, se stal miláčkem dospívající generace. Tehdy 30. září roku 1955 se mu v Californii při divoké jízdě nevyhnul protijedoucí Ford a šest tisíc dolarů, za které bílé Porsche koupil, se ukázaly jeho nejhorší a bohužel poslední investicí v životě. Odešel jeden z největších hereckých talentů všech dob a na natáčení dramatu Někdo tam nahoře mě má rád se tak musel dostavit Paul Newman. Legenda Jamese Deana, živená zejména oním rebelstvím, však žije dál... (12.01.2005) (méně) (více)