Slavíci v kleci

Podla mňa tento na oko priehľadný scenár až tak extrémne priehľadný nie je. Niektoré vyústenia sa odohrajú trochu inak, ako som predpokladal a jedna dejová línia dokonca úplne opačne proti očakávaniam. Body navyše zabezpečuje "vajcovitý" Gérard Jugnot, francúzsky Bob Hoskins. Ak by chlapci počúvali životom skúsenejšieho spolužiaka (meno mi cez noc vyfučalo z hlavy), tak mali prepichnúť všetkých profesorov bajonetmi a nemuseli absolvovať okrem iného ani tortúru na hodinách spevu :) (27.06.2017)

Slavíci v kleci jsou skvělým hudebním filmem, v němž se všude vznáší noty, které brnkají na příjemně humornou strunu. Lehce vtipný podtón celého snímku v podstatě nedává prostor, aby se zde rozehrálo nějaké silné a působivé drama, jak by možná nejeden divák očekával. Slavící v kleci tak nejsou ani tolik dramatem, jako krásným hudebním filmem s výborným obsazením malých hošíků. Příběh se v podstatě ani příliš nepohne a většina děje je zaplněna melodiemi, krásnými hlasy a příjemným vtipem. (19.09.2012)

Konečně začínám chápat, proč Tetsuo tak brojí proti "humanistickým" filmům, které jsou na jedno brdo. Vždyť to je sázka na jasnou výhru - vezmu nějaké (pře)výchovné zařízení, kterému šéfuje přísný ředitel, a pošlu tam mírného učitele, který žáky změní. A když bude učitel odcházet, žáci se s ním hezky rozloučí, jak dojemné... Nechápejte mě špatně, Slavíci se mi líbili, ale prostě si nemyslím, že 101. variace na toto téma, nikterak dějově originální, by měla být takto oslavována. Čistě matematicky: Scénář za 3*, herci za 4*, režie za 4*, hudbě bych dal nejradši 6*, z dětských chorálů mě mrazilo v zádech, což tuším dává jako výsledek docela slušných 80%. P.S. Cynik nejsem, u filmů brečím docela často, ale prostě nebudu brečet u každého dojemného loučení s učitelem. (06.07.2004)

Nádherný zážitek po všech stránkách. Vynikající Gérard Jugnot v roli dobrosrdečného smolaře, Francois Berléand v roli sadistického darebáka a Kad Merad v roli férového tělocvikáře. Já jsem na takové snímky příiš citlivá povaha, takže mě dojímaly jednotlivé scény i film jako celek. Christophe Barratier svoji prvotinu zvládnul výborně. Myslím si, že takových filmů není nikdy dost. (22.10.2009)

Příběhy, který píše život bývají smutné, veselé, kruté, prostě různé, ... a pak také ty obyčejné, ... všední, které brzo zapomeneme. Tento příběh, který se ve skutečnosti možná někde a někomu stal a nebo také ne, patří mezi ty smutné. Když je něco smutného, je to i dojemné a působí to na city těch, kteří se nějakým způsobem děje zúčastňují. Buď jako přímý účastník, nebo pouze jako divák filmu. Když je děj filmu smutný a dojemný, reagujeme na to každý jiným způsobem. Některým ukápne slza dojetí, druzí, ti cyničtější film zavrhnou se slovy, že se jedná o citové vydírání. Tento snímek určitě nevznikl proto, aby z nás vyloudil slzy, ale především proto, aby někteří, kteří to ještě neví, pochopili, že zvládnout nespoutané a nevybouřené dětství lze i vlídným slovem. Pokud někdo očekává od filmu napínavý a předem neodhadnutelný vývoj děje, nechť dá přednost thrilleru či hororu a nehledá duševní uspokojení v tomto druhu filmového umění. Mou duši tento snímek oslovil rozhodně příjemně. (22.11.2009)